Diskusní vody znovu rozvířili až tři mladí architekti Ondřej Chybík, Michal Krištof a Jan Vrbka, kteří přes prázdniny navrhli svůj návrh nádraží v centru a představili ho veřejnosti. Vzniklá diskuse zaujala Rostislava Koryčánka, ředitele Domu umění v Brně, který by rád obnovil odbornou a věcnou diskusi o přesunu nádraží. Tak se také stalo, Fakulta architektury VUT v Brně se stala místem pro diskusní konferenci nazvanou Nádraží naráží, kde se veřejně střetli názory odborníků i politiků na přesun.

Tři hodiny prezentací ve zkratce

Po krátkém pojmovém úvodníku (který lze s klidem vypustit) promluvil Petr Pelčák o historii polohy brněnského nádraží, které již od první republiky je plánované přesunout do odsunuté polohy. Toto tvrzení však bylo následně rozporováno několika studiemi, které uvažují o nádraží v poloze stávající.

Jaroslav Dokoupil, nepravomocně odsouzený za střet zájmů při zpracování územního plánu města Brna, prezentoval několik příkladů nádraží (Ostrava, Plzeň, Praha, Vídeň), která jsou od historického centra města vzdáleny podobně, jako má být budoucí brněnské. Mluvil také o předimenzovanosti kolejí, které tvoří bariéry rozvoji jižního centra v Brně. Jeho návrh tyto bariéry odstraňuje a rozvoj tak umožňuje. Prezentaci prvního náměstka primátora Roberta Kotziana lze považovat za nejatraktivnější, argumentů pro přesun či zachování nádraží však mnoho nepadlo.

Za odpůrce přesunu vystoupil dopravní odborník Tomáš Alter, jehož prezentační dovednosti byly (jako obvykle) na nízké úrovni. Z prezentace bych určitě vytknul plány na postavení další vysokorychlostní tratě na trase Praha-Brno po podobné trajektorii jako D1. Tuto bude financovat náš stát (peníze přesměruje pravděpodobně z důchodů?) s 20% podílem Evropské Unie, tedy hned potom, co se do roku 2050 rozpadne (což odhaduji jako nejbližší možné datum výstavby). V diskusi opět nezapomněl zmínit ražbu 6km dlouhých podzemních tunelů pod Brnem, které by při vycházení z cen tunelů Dobrovského stály pouhé tři roční městské rozpočty.

Architekt Ivan Lejčar pak představil několik velkých měst (Kolín nad Rýnem, Berlín, Bern, Bazilej, …), které mají nádraží umístěné v centru města. Vyzdvihoval hlavně jejich nenáročnou koncepci a nemegalomanské pojetí. Všechna nádraží (odlišně od brněnského) však disponovala jednou či dvěma kolejovými tratěmi v jejich blízkém okolí. Urbanista Karel Havliš pak představil celkovou alternativní (a z osobního pohledu stejně funkční) koncepci rozvoje jižního centra v návaznosti na zachování nádraží v centru, ve své řeči pak hodně akcentoval nábřeží u řeky Svratky a zachování dostupnosti historického centra pěší chůzí, naopak spíše zavrhoval bulvár ve stávajícím územním plánu. Z pozice nezávislého odborníka pak vystoupil Ing. Ľudovít Augustín od kterého nepadlo nic zásadního.

Diskuse

Po poměrně dlouhých prezentacích následovala již se značnou únavou diskuse, kde padlo pouze pár zásadních otázek a názorů. Na otázku z publika: „Kdo občanům zaručí, že jižní centrum bude opravdu živá zóna nejen s hypermarkety a obchody, ale také s lidmi a obytnou částí a že se opět nezmění územní plán dle libosti politiků, podobně jako se stalo u Auparku?“ odpověděl náměstek Robert Kotzian výstižně (a poměrně pravdivě) „Nikdo.“ Závěr diskuse rozvířil až Matěj Holan z o.s. Brnění, který mj. kritizoval studii nákladovosti obou variant jako neobjektivní. Vlastními slovy, „Kdybych měl zadání, abych to naprojektoval co nejdráž, tak bych to taky zvládnul“, si však sám naběhl na vidle, protože stejný argument lze použít i proti jemu samému a cena 10mld. uváděna Koalicí nádraží v centru může být stejně napadnuta větou „Kdybych měl zadání naprojektovat nádraží co nejlevněji, tak bych to taky zvládnul.“ Na jeho slova následně reagoval Ing. Jaroslav Dorazil, hlavní inženýr projektu Železniční uzel Brno, který utvořil hezkou tečku před koncem diskuse. Jeho reakci, stejně jako na ostatní záznamy z celé konference, dáváme k dispozici níže.

Přesun nádraží jako možné selhání společnosti

Myslím, že bychom těžko hledali lepšího příkladu než je právě přesun nádraží, kdybychom měli definovat moderní demokracii v její šíři. V rámci referenda jsme dali moc do rukou „lidu“, resp. dle klasické demokracie jeho většině. Většina se však k referendu (ať už z pocitu vlastní neodbornosti či lenosti) nedostavila, a proto jsme předali moc do rukou našich volených zástupců, kteří v ideálním případě přihlédnou k názoru odborníků a zvolí tak více odborné řešení. Dle očekávání se odborníci (podobně jako levicoví a pravicoví ekonomové) neshodnou, a proto musí nějaké řešení zvolit právě politici. Pomineme-li jejich vlastní partikulární zájmy (o kterých mluvil Matěj Holan v diskusi), volí jednodušší a levnější řešení, které však ne vždy musí být tím nejlepším.

Pokud jsem si z celé konference něco odnesl, pak je to určitě zbytečnost jakékoliv angažovanosti v této věci. Současné politické vedení vyjádřilo jasný programový záměr nádraží odsunout – z odborného hlediska se varianta jeví při nejmenším podobně kvalitně a názory občanů jsou až příliš rozděleny na to, aby byly schopni vytvořit dostatečně silný protitlak. Pravděpodobně jediným zvratem v příběhu pak může být zásadní změna rozložení zastupitelských sil ve prospěch Strany zelených, která jako jediná nádraží v centru masivně prosazuje. Tento zvrat se ale jeví jako vysoce nepravděpodobný a jedinou faktickou moc jsme měli právě při hlasování v referendu. Pokud si přejeme zachovat nádraží v centru Brna, jsme to hlavně my, Brňané, kdo selhali. Nikoliv politici.

Skiboardy (často zaměňované se snowblades, česky „snoublejdy“) jsou speciální typ asi jeden metr dlouhých lyží zaoblených na obou stranách. Jedná se o jakýsi kompromis mezi carvingovými lyžemi a snowboardem – vypadají totiž jako dva malé snowboardy na obou nohách. Když mi kamarád poprvé řekl o tomto novém fenoménu, který v české kotlině teprve hledá své místo, byl jsem udiven a unešen zároveň.  Půjčit skiboardy je i ve městě jako je Brno vcelku problém – v největší půjčovně měly jedny, vcelku opotřebované, s nekvalitním vázáním. A první dojmy?

Skvělé, úžasné, neuvěřitelné. Druhé dojmy? Stále ty stejné. Zatímco jízdu na klasických lyžích se musíte učit poměrně dlouho a adrenalin či zábavu hledáte v rychlosti jízdy, případně dlouhém piplání techniky různých druhů carvingu, u skiboardů je tomu jinak. Prostě obujete a jedete. Jejich lehkost a snadná ovladatelnost vás dostane a sjíždět na nich obyčejný svah je oproti lyžím opravdová zábava. Točení, jízda pozadu, skoky, jízda po patách, krátké, dlouhé oblouky, rychlá, pomalá jízda, boule, snowpark, nic s nimi není problém. Tedy slovy mého kamaráda, který na chvíli přesedlal z klasických lyží: „Nazul jsem je a po pár hodinách už jsem se točil jak helikoptéra.“ Na svahu se za vámi otáčí téměř každý – mj. také proto, že jiné skiboardy jsme za 4 dny na Pustevnách nepotkali.

Pády na skiboardech jsou doslova potěšením, padal jsem často a rád. Z mnohá pádů doslova „vybruslíte“ a sotva jsem spadl, už zase jsem stál na nohou a jelo se dál. Žádné vypínání lyží, postavení se na svah, zapnutí … prostě se postavíte a pokračujete v jízdě.

Není všechno zlato, co se třpytí a také skiboardy mají své nevýhody. Moje maličkost měla půjčené snowblady, které se od klasických skiboardů liší hlavně šířkou, proto zajet s nimi do hlubokého sněhu je v podstatě nemožné. Skiboardy dle ohlasů už tento problém vyřešili, ačkoliv sám příliš nevěřím, že metr čerstvého sněhu zvládnou. Oproti lyžím jsou také o něco pomalejší – stejnou rychlostí s nimi svah nesjedete a skupina klasických lyžařů na vás stále někde čeká, zvlášť pokud se na nich chcete takříkajíc vyblbnout. Příliš se nehodí na černé sjezdovky a na zledovatělém sněhu máte menší jistotu, že vám neujede hrana.

Skiboardy bych doporučil hlavně těm, které nebaví jen sjíždět svahy, ale chtějí si jízdu skutečně užít. A také těm, kteří neholdují konzervativním trendům a chtějí zkusit něco nového. Před koupí ale výrazně doporučuji si skiboardy půjčit a vyzkoušet si je. Zdaleka ne všichni jsou z nich nadšení jako já. A pokud si je náhodou budete půjčovat, doporučuji klasické vázání na lyže (pokud nebude k sehnání, tak alespoň kvalitní, kovové). Ušetříte si tím neustále ruční čištění podrážky lyžáků a složité zapínání.

Před první jízdou také shlédněte skvěle zpracované poučně-motivační DVD od Snowblade Academy. Je (legálně) ke stažení např. na uloz.to

Topolánkova vláda zavedla rovnou daň

Nezavedla. Když jsem si nedávno počítal čistou mzdu pro nástup do nového povolání, byl jsem zaskočen. Daňový systém je neuvěřitelně složitý, nepřehledný a daňovou reformu provádíme přibližně každé vládní období. Výpočty a hledání, zda-li u nás existuje daňová progrese, jsem utvářel cca 4 hodiny. Kalousek sice slibuje zjednodušení celého systému vypuštěním pojmu superhrubá mzda, ve skutečnosti se však jedná jen o hru s pojmy a výpočet zůstane úplně stejně složitý jako dosud. Jak se to má tedy s tou progresí?

V Česku máme progresivně-regresivní efektivní zdanění. Slovo efektivní používám záměrně a znamená poměr mezi čistou mzdou a celkovým státním zatížením (slovo zdanění je zde nevhodné, protože daň z příjmu je jen jednou z mnoha složek odvodů státu). A jak to vypadá v praxi?

Při čistém platu 10 000Kč a nula dětmi je efektivní zdanění cca 35%, při 20 000Kč pak 38%, při 50 000Kč je to 44%. Celkový odvod státu se tedy postupně zvyšuje a to až do výše cca 100 000Kč, kde začíná daňová regrese díky stropům pro odvod sociálního a zdravotního pojištění. Průběh progrese pak můžete vidět na grafu níže, procentuální zdanění je uvedeno pro hrubou mzdu 10, 20, 30, 40, 50 a 60 tisíc Kč.

Abychom ale složitosti daňového systému učinili za dost, přichází vláda s husarským (avšak z mé strany vítaným) kouskem. Stropy pro sociální a zdravotní sice neodstraňuje, ale zavádí stropy pro slevy na dani, což skokově kompenzuje již zmíněné stropy a pro výslednou daňovou křivku (zobrazenou opět níže) jsem nenašel vhodnějšího slova než pěkně po česku klikatice.

Jak bude vypadat zdanění mzdy po (pravděpodobné) výhře ČSSD v dalších volbách se můžeme jen dohadovat. Ve svém poslaneckém návrhu uvádí zdanění mzdy pro příjmové skupiny nad 100 000Kč 38%, což ve skutečnosti neznamená daňovou progresi jako spíše další masivní daňový skok. Osobně bych od ČSSD očekával nějaké lepší a kreativnější řešení, daňový skok by totiž (pravděpodobně) znamenal tlačení platů pod hranici 100 000Kč a podporu šedé ekonomiky. Pokud však ČSSD nevymyslí nějakou kulišárnu, lze uvažovat, že stávající progresivní zdanění zachová. Daňový skok je opět hezky vidět na křivce níže, tuto křivku bych pak osobně pojmenoval jako daňový bordel.

Zajímavé je taktéž srovnání s OSVČ  - daň zůstane stejná jako u zaměstnanců – 19%, odvody na sociální a zdravotní však odvádí o polovinu nižší. Protože OSVČ nepracují pod zaměstnavatelem nemusí tak odvádět odvody ze superhrubé mzdy, čímž jsou  živnostníci vůči zaměstnancům nadále daňově zvýhodněni. Je veřejným tajemstvím, že živnostníci si uměle snižují daňový základ tím, že do výdajů dávají prakticky všechny položky, které kde seženou. Většina (tedy ne všichni) z nich jak soc.zdrav., tak daň z příjmu odvádí značně nižší. Menší daňová zátěž pro podnikatele je často ospravedlňována zvýšeným rizikem podnikání (musí odvádět daně i z nezaplacených faktur). S příchodem nového ministra průmyslu a obchodu Martina Kuby však tento argument doufejme padne.

Abychom však zbytečně nerozpoutávali třídní boj podnikatelé vs zaměstnanci, je dlužno říct, že živnostníci v případě placení min. odvodů budou dostávat také nižší důchod. Tedy alespoň dle plánu této vlády, za 3 roky bude určitě všechno jinak. Použitá data pak naleznete v této tabulce.

Máme předražené a nekvalitní dálnice

Pravděpodobně ano a ne. Na počet srovnávacích studií na ceny českých dálnic vůči zahraničí už pomalu potřebujeme dvě ruce. Problémem oněch srovnávacích studií je, že výsledky hrají většinou ve prospěch zadavatele a tak se přikloní tu na jednu, tu na druhou stranu. Fáma o předraženosti českých dálnic se vygenerovala z bulvárních médií, často srovnávala nesrovnatelné úseky a ceny si obvykle přihnuly k obrazu svému. Výsledkem tedy zůstává, že žádná solidní komparativní studie neexistuje (tedy alespoň jsem ji nenašel), proto nelze jednoznačně říct, zda-li jsou české dálnice předražené či nikoliv. Z dostupných analýz lze odhadovat, že vysoutěžené ceny dálnic jsou u nás +- srovnatelné jako v ostatních zemích, ale navyšování nákladů v průběhu stavby je prodraží cca o třetinu. Zda-li se tak děje či neděje i v zahraničí se můžeme jen domnívat (můj osobní tip je, že to bude mít korelaci s mírou korupce).

Kvalita českých dálnic je dalším typickým mýtem. Zatímco lze bezpečně říct, že dálnice postavené za socialismu (tedy D1 22-230km, D2) jsou ve velmi špatném stavu, u dálnic postavených po revoluci už tyto věty neplatí. Tyto vykazují standardní kvalitu a v některých momentech předčí i ty německé. Německo totiž nedělí komunikace na dálnice a rychlostní silnice, ale má pro ně jeden pojem – dálnice. Naše „rychlostky“ (tedy užší pruhy, vyšší sklony stoupání/klesání a zatáček či nebezpečnější sjezdy) jsou tedy německé dálnice. Z první ruky lze protiargumentovat vlněním dálnic na některých úsecích, které se u nás projevilo již několikrát. Ve výsledku se však v součtu jedná o cca 2km, tedy cca 0,2% celé dálniční sítě.

Poslední mýtus – drahé dálniční známky chci vyvrátit výše zobrazeným grafem. Cena dálničních známek od roku 2000 sice průběžně stoupá, po přepočtu na 1km dálnice se však pohybuje stabilně kolem hodnoty 1Kč/1km (pro srovnání – mýtné na dálnicích ve Francii stojí stejně, nepočítá se však na rok, ale na jeden průjezd). Započítáme-li však do výpočtu inflaci, můžeme vidět, že reálná cena za užívání českých dálnic (pro vozidla do 3,5t) průběžně klesá. Pohledy apokalyptických věštců, že zvýšení ceny dálničních známek na 1500Kč způsobí pokles prodejnosti se tak opět nesetkávají s realitou a dálniční známky se prodávají stále stejně, nezávisle na jejich ceně (resp. prodejnost se zvyšuje úměrně s počtem registrovaných vozidel). Veškerá data pak naleznete v této tabulce.

Jsme korupční velmoc

Nejsme. Míra korupce v České republice není nikterak růžová, ale v žádném případě na tom nejsme v relativním srovnání tak špatně, že bychom se mohli označit za korupční velmoc. Média přinesla šokující zprávu, že jsme se zařadili po bok Jordánska a Namibie, ale už opomenuli zmínit, že jen pár příček nad námi je Maďarsko a pod námi se pohybuje Slovensko, Chorvatsko, Litva, Itálie nebo Řecko a tisíc mil za námi se šourá Rusko. V rámci srovnání zemí východního bloku jsme na tom s korupcí relativně dobře, před námi jsou už jen Polsko, Estonsko a zmíněná Litva. To však neznamená, že bychom se neměli snažit s tím něco udělat. Pouze je dobré se vyvarovat mystifikací a mít na paměti, že jsou země, kde jsou na tom daleko hůře.

S čím už média nepřišla je odkaz na kvalitní studii (studie) čím je korupce způsobena a jak s ní efektivně bojovat. Jak je na tom která země s korupcí si snadno dokážeme dohledat a stránkách Transparency International, ale jak s ní co nejefektivněji bojovat a co můžeme udělat přímo my, to už masmédia nepíší. V současné společnosti jsem narazil na takové tři hlavní proudy: Zákonná opatření, snižování role státu a zvyšování morálky. První cestu zmiňuje jako neefektivní Jan Spurný, který na slovenském příkladu demonstruje, jak jsou zákonná či vládní opatření nefunkční bez politické vůle. S druhou cestou polemizuje Jiří Hlavenka na svém blogu, který předpovídá, že korupce může zruinovat jak stát, tak soukromou firmu a tím i celou společnost. Třetí cestu diskutuje Petr Matějů v Otázkách Václava Moravce*, kde ukazuje neprůchodnost oné morální cesty, protože již dnešní 15-leté děti považují klientelismus za normální cestu k životnímu úspěchu. Od všech vyjádření bych doporučil si držet odstup a nadhled. Pravdou však je, že seriózní debata, čím je korupce způsobena a jak se z tohoto srabu vyhrabat, u nás nebyla nastolena a jediné o co se snažíme, je lepit díry v zákonech. Bude to stačit? Třeba nám na to odpoví Planeta Země 2012 (ČT, Pavlína Kvapilová + Václav Moravec, 22.2.2012, 20:00).

Dříve bylo vše lepší a tráva zelenější

Nebylo a nebyla. Tráva je v zásadě pořád stejná, podobně jako my.

–

*čas 13:23

Zdroje a odkazy v textu

Tedy to, na co Brno vynakládá miliony, někdo dělá zadarmo. Dům umění doslova praskal ve švech. Nechyběla ani Česká televize, političtí zástupci zastávající myšlenku přesunu však přítomni nebyli.

Co jsme se dozvěděli?

00:00 Mgr. Rostislav Koryčánek nám řekl, že Dům umění chce z jeho pohledu vystupovat jako mediátor, tedy platforma pro diskusi nad přesunem nádraží. A protože ještě stále není nic postaveno, zbývá nám ještě pár sekund času, takovou diskusi zahájit. A vytvořit nějaký smysluplný občanský protitlak.

03:12 Úvodní povídání od doc. Ing. Arch. Karla Havliše bylo pastvou pro uši. Divákům vysvětlil, co znamená centrum, kde se lidé mají potkávat, společně žít a podnikat, sdílet veřejný prostor, proč stojí za to si ho udržet a nepřesouvat ho do kachličkované Olympie. Hezké povídání, ale příliš konkrétních návrhů nepadlo.

17:26 Slovo dostali oni dva mladí architekti Ing. Arch. Michal Krištof a Ing. Arch. Ondřej Chybík. V návrhu měli všecko: Bylo to hezké, prosluněné, žádná auta v centru, dostatek parkovacích míst, vyvrátili všechny nesmyslné fámy o tom, proč je nádraží potřeba přesouvat. Pokud máte alespoň trochu povědomí o brněnských spekulacích a obchodech a před sebou mapu, hned vám dojde, kde, že má to přesunuté brněnské nádraží stát – přesně mezi megalomanským nákupním centrem Vaňkovka a megalomanským nákupním centrem Aupark (který sice ještě nestojí, ale Romča Onderka už to bere jako hotovou věc). Z nádraží se tedy sice do historického centra nedostanete, za to si ale prohlédnete spoustu krásných obchodů.

Také jsme se dozvěděli, že to celé bude stát polovinu nákladů (i s přestavbou kolejí) oproti stávající variantě přesunu nádraží. Těžko však tyto informace ověřovat a považovat je automaticky za pravdivé.

Po prezentaci byl prostor pro otázky, kterou přítomní v sále rychle přejmenovali na prostor pro názory. Během 60 minut se vystřídali čtyři řečníci: starší důchodkyně, kapitán Nemo, rudý profesor a inženýr mostař, od kterých jsme se dozvěděli, kdy začala jezdit koňská dráha, na jaké železniční trase byl postavený který most a kolik je kde (a kterých!) vyhýbek. O přesunu však vůbec nic, tuto část jsme se rozhodli do videa nezařadit.

Příběh první

Základní postavou v příběhu je Jarmila. Bratr Jarmily – Bedřich je v plném invalidním důchodu. Jeho žena – Milena – se dlouhodobě léčí v psychickém ústavu s maniodepresivní psychózou, což je také jeden ze zajímavých fenoménů poslední doby. I stalo se, že Bedřicha s Milenou oslovila na ulici firma, která pouze za vyslechnutí prezentace dá naší dvojici nové nože. Firma invalidní důchodce odveze přímo na pobočku firmy do luxusní restaurace, kde dostanou oběd a kávu a ti se již spokojení vracejí s novými hrnci značky Zëpfer, následuje indukční vařič, posilovací stroj (jak toto dokázali prodat?) a dalšími krámy v celkové hypoteční hodnotě 200 000Kč, však to znáte.

Bedřich (nepožívající žádný alkohol) následně těžce onemocní cirhózou jater a jeho psychický stav se rapidně zhorší. Je schopen jen velmi omezeného racionálního uvažování – ale stále není tak závažný, aby byl zbaven svéprávnosti. To začnou chodit první neuhrazené splátky. Do situace se vkládá Jarmila, která složitou zadluženou síť rozplétá a chce svému bratrovi pomoci, aby neskončil sám a nemocný pod mostem.

Jarmila oslovuje svého syna Hynka, který za této složité situace se snaží zprostředkovat prodej jejich vlastního bytu, splacení neuhrazených pohledávek, zakoupení bytu státního a cca 800 000Kč tak bude tvořit polštář, za který si Bedřich zaplatí soukromý domov s pečovatelskou službou. Služby takového domu stojí totiž obvykle 20 000Kč/měsíc, což jeho invalidní důchod není schopen pokrýt. Stát mu takovou péči není schopen zajistit – domovy důchodců jsou přeplněné a pro 55-letého invalidního důchodce prostě nezbývá místo.

Po roce průtahů a těžkého psychického vypětí všech sil se věc podaří – Hynek využije svých konexí a za relativně malou provizi RK a s pomocí rodiny vyřídí veškeré papírování kolem výměny bytu, stěhování a další náležitosti. Splatí většinu dluhů a Bedřichovi přistane na účtu oněch 800 000Kč. To přichází na scénu Milena, která (nezbavena finanční svéprávnosti*) vyřizuje kontokorent na 100 000Kč, za dalších 100 000Kč nakupuje nábytek z Ikea a také se do scény vloží vnuk – Dalibor. Daliborovou nejvyšší intelektuální výzvou sice stále je spočítání úhlopříčky ve čtverci, jeho život se skládá z nekonečné série párty a pitek – ale bez  nového auta (či spíše koberce, pračky, vysavače, počítače, …) si to sociální postavení v partě prostě nevybuduje. A tak z 800 000Kč se stane 400 během dalšího jediného roku.

Hynek s Jarmilou udělali fatální chybu – podmínkou pomoci Bedřichovi totiž nebyla nucená správa financí, pokud si je nedokáže spravovat sám. A jak říká sama Jarmila: Žijeme ve svobodné společnosti, nemůžeš nikomu nařídit, aby ti dal do správy své peníze.

Příběh druhý

Druhý příběh se pak týká Jarmiliny sestřenice – Vlasty. Vlasta, ač dokončila školu pouze se základním vzděláním, je dobrým člověkem, své dva syny vychovává s láskou a patřičnou péči. Rodina je to sic chudá, avšak běžné životní potřeby spolu s internetem, počítačem a důstojným ošacením je schopna zajistit.

Rodina Vlasty – tedy její matka, otec a dva bratři bydlí společně v jednom domě. Rodinu potká strašlivá ztráta – matka nadobro opustí tento svět. Otci rodiny, jež se dožil požehnaného věku 90 let, už (i psychické) zdraví také příliš neslouží. Bratři taktéž inteligencí příliš nehýří a po smrti matky se navíc začínají oddávat alkoholu. Bratři jezdí MHD bez jízdenky, začíná obvyklý kolotoč pohledávek a exekucí.

O této situace se dozvídá firma SWISS CAPITAL SE zastoupená Radanou Strakovou (obě jména zde neuvádím pro parádu) a předkládá třem dětem (kterým dům patří) smlouvu o prodeji domu za cenu 2 850 000Kč, vyrovnání všech dluhů a samozřejmě kompenzaci v podobě nového bytu. Tak se i stane, ovšem díky smlouvě podepsané třemi vlastníky už Vlasta peníze z prodeje nejspíše nikdy neuvidí, cituji ze smlouvy o prodeji „Kupní cenu kupující uhradila prodávajícím před podpisem této smlouvy, což účastníci stvrzují svým podpisem.“ O záměru společnosti svědčí i fakt, že dům se objevil v prodeji S-reality za 2 500 000Kč.

Jak z toho ven?

Ačkoliv jsem tak trochu doufal, že v roce 2011 už se s takovými příběhy setkat nelze  (nebo jen velmi výjimečně), bohužel opak je pravdou. I přes národní hrdiny jako Viktor Kožený, který nás naučil, že peníze se jen tak někomu prostě nedávají, i přes 10 let mediální masáže o finanční gramotnosti se lidé stále více zadlužují a stále více nejsou schopni splácet své dluhy. Bohužel se nejedná pouze o občany s nižší životní úrovní a nižším vzděláním, ale i lidi patřící spíše ke střední třídě.

Nápad není můj, ale mého kamaráda Jirky a zahrnuje zachování liberálních hodnot se současnou ochranou méně prozíravých jedinců. Tedy navrhuje zavést centrální registr dlužníkuů(de facto už existuje). Pokud občan žádá půjčku či hypotéku a zároveň je zadlužen nad určitou hranici (např. desetinásobku příjmu domácnosti), bude muset fyzicky navštívit úřad, na kterém sám podepíše uvědomění o takovém jednání a nebezpečí o dluhové pasti. Pokud by občan byl zadlužen např. padesátinásobkem příjmu domácnosti, následoval by rozhovor s psychologem (který mu ale zákonně nemůže nic nařídit). Nápad je to sic byrokratický, však funkční.

U druhého problému žádný nápad nemám. S takovou mírou neuvědomění už se zákony budou těžko vyrovnávat, ale přesto – máte nápad?

V jistých tématech se začínáme posouvat. V korupci již bych schválen nový zákon o veřejných zakázkách, který sice není dokonalý, ale znamená jistý posun, což nakonec potvrzuje i ředitel Transparency International David Ondračka. Pro vyvážení – ten samý David Ondračka však také konstatuje, že reálné dopady jsou vždy nejisté.

Matěj Hollan se také pustil do boje s Kalouskovou jedenáctkou a snaží se pohnout se žalostným stavem lidí psychicky závislých na výherních automatech. Boj už je to o poznání těžší – zatímco ve Vídni (městu intelektuálních kaváren) už provedli celoplošný zákaz, u nás se začínají objevovat alespoň první vlaštovky (hle – v době vydání tohoto blogpostu už jsme dotáhli Vídeň).

Možná je na čase začít právě s občanským sdružením lobujícím právě proti dluhovým pastem českých domácnosti. Co myslíte? A kdo s ním začne? Vy?

–

*tuto službu stát poskytuje, vyřízení trvá cca do jednoho roku a prochází klasickým soudním řízením. O finance občana se pak stará někdo blízký z rodiny, případně pak státní pracovník.

Snaha o změnu je hnacím motorem rozvoje každé demokracie. Nakonec každý z nás se snažíme ve svém osobním životě volit změny tak, aby vedly k rozvoji – ať už praktickém materiálním nebo duševním. Se změnou demokracie je to však trochu složitější.

Je totiž velmi těžké lobovat za změny, které si můžeme v demokracii svobodně zvolit. Naše volba je sice omezená jednou za 4 roky, ale důkazem volby stále stejných (popř. přejmenovaných) politických stran sami sobě dokazujeme, že o změnu tu v zásadě nikdo moc nestojí. Toto by byla legitimní myšlenka, kdyby se člověk choval v zásadě racionálně – tomu tak bohužel není. Jednak k takovému chování (z principu) nemá dostatek informací, jednak se do jisté míry řídí emocemi.

Politická, ale i společenská situace v Česku není nikterak růžová, alespoň tedy z morálního hlediska. Proto se logicky formují skupiny obyvatel a občanská sdružení, které se snaží prosadit nějakou změnu – ať už to jsou Vyměňte politiky, ProAlt, Neo, Nadace proti korupci, Hnutí za přímou demokraci a spousty dalších. Ale hlavně – formuje se obecný protinázor proti současné politice. Obecně platí, že velká většina obyvatel má problém s formou současné politiky, menšina z nich pak navrhuje alternativy. Musíme si však dávat bedlivý pozor na to, které alternativy se prosazují – jejich dopady můžou být často katastrofální. Podíváme-li se na Španělsko a Manifest M15 uvidíme např. i bod „Odpovídající bydlení pro všechny obyvatele“, který svádí ke špatnému uchopení problému a totalitní tendenci. Že si obyvatelé sami dokáží zvolit katastrofu (resp. Nedokáží proti ni dostatečně nahlas vystoupit) už jsme byli svědky několikrát – ať už se jedná o roky 1917,1933 nebo 1946.

Vypíchnutí pár takových myšlenek, za které lidé jsou schopni lobovat a vedou ke zhoršení demokracie v naší zemi:

Myšlenka: Defenestrace všech politiků

Možný dopad: Nerespektování demokraticky zvolených zástupců, uzmutí moci na základě násilí, vytvoření základů anarchie a sklony k občanské válce.

Myšlenka: Většinový politický systém

Možný dopad: Arogance vlády při prosazování svého programu, neschopnost kompromisu, zastupování jen úzké skupiny obyvatel.

Myšlenka: Zákaz politických stran

Možný dopad: Formování politiků do hnutí a obecnějších názorových celků – tedy přejmenovaných politických stran.

Myšlenka: Vláda postavená jen z opravdových odborníků

Možný dopad:  Určování odborníků (=převzetí moci) úzkou skupinou lidí. Zvýšení prodeje akademických titulů (=vyšší míra korupce).

Ani jeden z návrhů nevede k řešení největšího problému české společnosti – přiznání spoluodpovědnosti za věci, které se dějí kolem nás.  „To my ne, to voni“ se pomalu stává (nad)národním heslem, pasivita a stěžování u piva pak národním sportem. Často (a rádi) se zříkáme odpovědnosti za stav současné politiky, ačkoliv jsme to právě my, kdo (stále stejné) politiky volí jako své zastupitele a tudíž nějak velký díl spoluzodpovědnosti je nevyvratitelný.

Jak z toho ven? Co může udělat každý z nás pro zlepšení politické a společenské kultury?

1. Krok

Prodělat změnu paradigmatu změny

Tato slovní konstrukce znamená změnit způsob, jakým chápeme slovo změna. Či spíše nechápeme. Musíme se smířit s tím, že změna starého typu (dle klasické definice) není možná. V postupném vývoji událostí totiž neexistují žádné hranice, které jsou „před změnou“ a „za změnou“. Kdy už jsou věci jinak a kdy ještě ne. Jak s oblibou říká Hynek: „Češi si budou stěžovat, i kdyby leželi na hroudě zlata a holuby létali do huby.“ Změnu budeme chtít vždy, a to i v době, kdy změny proběhly – typickým příkladem – snížení platů poslanců. Proběhlo o 9% + zdanění náhrad. Jsme za změnou? Nejsme, lidé stále volají po snížení platů poslanců, mnozí o této úpravě ani neví. Změnu nelze chápat jako cíl (země bez korupce, spravedlivá společnost, …), pevný bod, do kterého směřujeme, ale jako proces, který je třeba neustále podporovat. V tomto procesu pak sledovat změny, které již proběhli, všímat si těch, kteří je prosadili a navrhovat změny, které proběhnout ještě můžou.

2. Krok

Prodělat změnu pojmu politika

Václav Bělohradský už v historii mluvil o obtížnosti definice tohoto pojmu. Definoval bych čím nesmí být, jaká definice je nebezpečná – nesmí být něčím co vykonává a vytváří úzká skupina lidí „tam nahoře“. Naopak musí být chápána podobně jako pojem kultura, něco, co můžeme vytvářet každý. Čímž není myšleno, že tím skutečně bude, pouze tak bude chápána. Pokud vytvoříme odstup od klasického vnímání politiky jako tvorby moci „kravaťáků“, můžeme ji začít sami vnímat a sami začít tvořit – bude něčím, co bude součástí nás, nikoliv svinstvem, od kterého se budeme snažit distancovat a přenechávat (volně k rozebrání) těm nahoře. Nakonec ti méně líní a schopnější z nás už to dávno dělají – nejen, že dokázali prosadit hromadu smysluplných změn, ale začínají tvořit vlastní návrhy zákonů, které chtějí odprosit od všech zájmových skupin. K jejich schválení sice nemají legální prostředky, ovšem dokáží strhnout pozornost a tím tak legitimizovat a později legalizovat své jednání.*

3. Krok

Prodělat změnu způsobu výměny informací

Možná někteří neminuli nedávnou studii o ideologické zabarvenosti amerických médiích. Vypíchnul bych větu: Pouze 2 procenta článků na všech webových stránkách obsahují více než dva úhly pohledy a celá polovina článků obsahuje u kontroverzních témat pouze jeden pohled.

Jednoduchá cesta tedy je: Sledovat a číst různorodější média, čímž není myšleno masmédia (většina českých novin, absolutní většina zpravodajských portálů), které poskytují víceméně stejné (politicky zabarvené) informace, ale i těch, které jsou spíše undergroundem internetu (blogy aktuálně, blog Respektu, blisty, literarky, …). Číst názory, se kterými nesouhlasíme. Nesledovat pouze jedno televizní zpravodajství, ale porovnávat jejich rozdíly mezi sebou. Sdílet na sociálních sítích odkazy na zajímavé pohledy i na vážnější témata. Rozšířit pohled. Diskutovat mezi sebou (nejen na internetu, ale i v rodině, s kamarády a známými) a tím přispět k rozvoji občanské společnosti.

4. Krok

Prodělat změnu pasivity

Prosadit změnu v demokracii je těžké, stojí to pot a krev. V klasickém pojetí demokracie má každý člověk stejný hlas, jeho možnosti ovlivnit dění, prosadit změnu, jsou značně omezené. Jeho hlas je jeden z milionu, proto prakticky nemá šanci nic ovlivnit. To často vede k frustraci lidí, opakování vět „stejně to nemá cenu“. Nejvyšší příčka svobody – demokracie – je právě tím, co obyvatelstvo paralyzuje, protože jejich hlas má tak malou váhu, že v mnohohlasu médií téměř zanikne. Není to jen lenost, co paralyzuje demokracii, ale i demokracie sama. Této frustrace z malosti a neslyšitelnosti je potřeba se zásadně zbavit.

Prodělat změnu pasivitu znamená aktivizovat nejen sebe, ale strhnout celou společnost – založit nebo připojit se ke hnutí a šířit myšlenky, které považujeme za správné. A to nikoliv cestou diskusní, ale cestou veřejnou – protlačit se na internet, facebook, google+, do televize, získat fanoušky, strhnout dav. Funguje to?

Možná někteří zaregistrovali nedávnou petici proti plánované cenzuře internetu a spousty e-mailů poslancům o nesmyslnosti zákona. Skutečně se tak stalo, že během 3 dnů petice a tlak veřejnosti dokázala ovlivnit rozhodnutí a poslanci se vyjádřili proti cenzuře. Hůře už to však dopadlo na Slovensku, kde tak aktivní nebyli a cenzura je na spadnutí.

5. Krok

Naučit se slušnosti a vzájemnému respektu

Je jakýmsi morálním apelem, vycházející z křesťanské tradice, tedy porozumění druhému, s čímž souvisí i myšlenková otevřenost.

Přečteme-li si jakoukoliv diskusi pod články, je plná vulgarit, urážek, disrespektu jiných názorů, útočení na autora a nadávek, kterých by si v parlamentu netroufl ani ten nejhorší z nejhorších. Často nejsme schopni pochopit a vnímat názory jiných, naopak základní zvyklost nám káže vyvracet názory jiných a prosazovat právě ty svoje. Křesťanský apel – naučme se naslouchat – není prázdná věta. Před každým napsáním příspěvku do diskuse je dobré se zamyslet, zda-li  jsme si něco odnesli z příspěvků ostatních a zda-li si oni odnesou něco z příspěvku našeho. Mezi základní vlastnosti smysluplné diskuse patří: Vyvarování se vulgarit, vykání (pokud vám diskutující sám nenabídne tykání) a útočení na výrok, nikoliv na autora.

6. Krok

Být pro něco, ne proti něčemu

Je krokem, který politiku (resp. svět, společnost, …) buduje, nikoliv bourá. Vytvořit hnutí proti sloučení školy je jistě dobré, avšak živit dvě školy v situaci, kdy máme studentů pro školu jednu, působí trochu nesmyslně. Kdyby naopak v rámci diskuse vytvořilo alternativu, jak daný problém řešit, opět by nabylo smyslu. Odkládaní věku odchodu do důchodů je dalším typickým příkladem – všichni jsou proti, ale nikdo již neví, jak demografický vývoj řešit. Argument „Ať to vymyslí politici, od čeho je platíme?“ v moderní demokracii nemůže obstát. Hlavním úkolem moderní společností není „Jaký je stav věcí kolem nás?“, ale „Co s tím sakra budeme dělat?“

7. Krok

Mysleme spolu, nikoliv proti sobě

Nejzásadnějším a nejpalčivějším problémem moderní společnosti je fenomén individualismu (neboli sobectví), který zoufale nevíme, jak vyřešit. Každý totiž lobujeme za své zájmy. V posledním čísle brněnského Metropolitanu se z ruky náměstka Roberta Kotziana (ODS) dočteme:

„Mrzí mě postoj brněnské TOP 09, která ústy svého předsedy a člena Zastupitelstva města Brna Jaroslava Kacera s návrhem ministerstva financí na odebrání 900 milionů našemu městu souhlasí. Chvíli jsem si myslel, že žádný zastupitel s takovým omezením příjmů našeho města nemůže nikdy souhlasit. Mýlil jsem se.“

Zájmy Roberta Kotziana končí s hranicemi města. Co je „za městem“ už je mimo jeho zastoupení, mimo jeho zájem. Že ve vesnici za Brnem nemají finanční prostředky na vybudování kanalizace už by zastupitele nemělo zajímat – důležité je, že Brno má svých 12 miliónů na vybudování předraženého „orloje“.

Tyto hranice se pak postupně zmenšují – zastupitelé městské části lobují za její zájmy, domovní důvěrníci pak za zájmy domu a každý člověk za své zájmy. Pokud hranice jednotlivce končí právě s jeho osobou, pak nevidím jediný důvod, proč se nechovat korupčně a nekrást veřejné prostředky. Zájmy ostatních jsou přeci mimo zájem jednotlivce. Naším zájmem je pouze „náš malý svět“ (tedy já, dům, čtvrť, město, stát, …), co je za hranicemi tohoto světa už není podstatné. Právě stavění vlastních zájmů nad zájmy ostatních (všech) pokládá základ sobeckému, a tím nepřímo korupčnímu chování. Je třeba vyvázat se z těchto malých světů a zbourat hranice osobního prospěchu. Tento posun je tím, co tvoří naši společnost kultivovanou (soucitnou, nesobeckou, …).

Z těchto sedmi základních bodů sice nepostavíme Demokracii 2.0 (viz paradigma změny), ale možná se ji postupně naučíme alespoň vylepšovat nebo chcete-li, verzovat.

Časem tak možná zavdáme vzniku straně, která upraví stávající pokřivený volební systém a my ji budeme schopni zvolit. Nebo nebudeme?

–

*Aktualizováno – zákony navržené NFPK právě projednávají jednotlivé sněmovní výbory a půjdou do PS

V průzkumu jsou sledovány tyto parametry: Věk, (dosažené či probíhající) vzdělání, počet přátel, procento skrytých přátel z výpisu(zdi), počet statusů za měsíc a počet narcisismů za měsíc. Jako narcisismus byl brán takový status, který vyjadřuje momentální činnost či náladu uživatele. Více pak v článku Facebook jako symbol narcistické doby. Vzhledem k počtu respondentů (54) se v žádném případě nejedná o objektivní statistiku.

A jaké jsou výsledky? Rozhodně lepší než jsem čekal. U všech výsledků uvádím (více vypovídající) medián, nikoliv průměr. Tak zprvu postujeme pouze 9 statusů měsíčně, zásadní odchylky (nad 50 statusů měsíčně) nastaly jen ve 4 případech. Počet narcisismů se pohybuje kolem 40%, přičemž mezi 0 a 80% je přibližně stejné rozložení. Dle očekávání je počet statusů za měsíc nižší u starších ročníků, stejně tak u lidí s vyšším vzděláním. Jako nejčastější status se pak objevují klipy písní.

Co je však mnohem zajímavější a proč jsem celý průzkum původně dělal je skrývání přátel. Masivní většina uživatelů má ze svého výpisu (zdi) skryto do 10% přátel. Celá čtvrtina uživatelů o této možnosti nemá ani potuchy. Existuje tedy velká pravděpodobnost, že pokud jste v seznamu přátel někoho jiného, takový člověk čte vaše statusy (pokud nesdílíte opravdu vysoké množství blbostí).

Zákonitě jsem si pokládal otázku „Jak to stíhají přečíst?“ Odpověď je prozaická: Nestíhají. Všechny statusy prostě nečtou a často si nechávají vypisovat takové statusy, které jim nadělí facebook sám pomocí algoritmu (tedy ještě donedávna funkční výpis Hlavní příspěvky). Uzavírají(uzavíráme) se tak do informační bubliny a čteme pouze takové věci, které nám (v dobré víře) připraví vzdálený počítač. Procento skrytých přátel se (možná trochu překvapivě) nezvyšuje s počtem přátel. Většinový člověk s většinovými přáteli tak denně přečte 74 statusů, v průměru je to pak 166 statusů. Nemalé číslo.

Kompletní datovou tabulku je pak možno vidět níže. Právě tato statistika mě vytrhla z představy, že skrývání přátel je zcela běžná věc. Někteří místo skrývání své přátelé rovnou mažou, někteří však Facebook takto běžně používají. Patří jím můj obdiv.

Hlavní postava, pokladník Enoch „Nucky“ Thomson (Steve Buscemi) nás zasvětí do dění v Atlantic City roku 1920. Či nám spíše s gentlemanskou noblesou vysvětlí, jak že se v Atlantic City obchoduje – buď vydělá on (a možná něco zbude vám) anebo nikdo. Pokud ho podrazíte, nic dobrého vás nečeká – tím si však obchodník, jako je Nucky, nešpiní ruce. V sérii se proto objeví i taková jména jako je Al Capone nebo Lucky Luciano – jejich příběhů se však dočkáme max. v dalších sériích.

Atmosféra je vypiplaná do posledního detailu. Francouzské kostýmy, škrobené límečky, promenády, kabaretní vystoupení, tak se chce Atlantic City tvářit. Za touto oponou však uvidíme směs bordelů a barů. Tvůrci si s odhalenými sexuálními scénami nedělají servítky, snad i méně než s násilím. Zaujmout dnešního diváka znamená posouvat hranice normálního. Stopáž série a zaměření na dialogy dovolili nejen detailní vykreslení charakterů, ale i jejich postupný vývoj.

V na první pohled vcelku odpočinkovém scénáři najdeme mnoho zajímavých historických faktů, ale i paralel na dnešní dobu. Roku 1920 totiž křesťanské společenství žen konečně dosáhli svého cíle a do 18. dodatku americké ústavy prosadili zákaz výroby a distribuce alkoholu. Dobře myšlený cíl měl po 13 letech trvání fatální následky – rapidní nárůst kriminality a pašování alkoholu. V roce 1933 bylo v USA 3x více barů, než před začátkem prohibice. Cenná zkušenost nám ukázala, že zákaz není vždy tím správným bojovým nástrojem a že nástroje represe je vždy dobré promýšlet do vzdálenějších konců.

Emancipace byla stále v plenkách. Ženy sice nejsou věcí jako ve středověku, o moc lépe se s nimi však nezachází. Práci povětšinou nemají, a pokud ano, pracují v bordelu. Situaci trefně popisuje příběh Margaret Schroederové, jenž je závislá na příjmech svého věčně opilého manžela – což je také jedním z důvodů, proč ho nemůže opustit. Když ji zbije tak, že potratí své třetí dítě, ujme se jí Nucky – a nadále se stane závislá na jiném muži. Tuto dobu jsme, byť částečně, avšak navždy, opustili.

Každý si musíme rozhodnout, s kolika hříchy dokážeme žít … Enoch „Nucky“ Thomnson

Netrvá dlouho a vždy chladný Nucky podlehne intelektuálnímu šarmu Margaret. Margaret, členka protialkoholního společenství však dříve či později musí zjistit, co je Nucky zač a kolik alkoholu se do USA propašuje právě díky jemu. Jedno ze silných a klasických vnitřních dilemat rodina (vztah, láska) vs společnost (morální hodnoty) je zde však pouze načrtnuto. Jak se Margaret finálně zachová, se nedozvíme. Odpovídat na tuto otázku tvůrci by bylo nejspíš nemorální.

V čem najdeme mnoho paralel je politika. Výhra ve volbách je postavena na prostoduchých proslovech, několika morálních autoritách, personálních kličkách a především dobrých kontaktech a volebních manažerech (jako je Nucky), kteří však za reklamu vždycky budou chtít nějakého toho kapříka nebo silnici právě do jeho města (což opět zvyšuje sympatie, a tím i volitelnost). V porovnání s dnešní dobou už se naštěstí nedělá politika se zbraní v ruce a lidé už si nevystačí s levnými kličkami, ale některé věci, jako podoba předvolební kampaně, přetrvává dodnes. Stačí hodně peněz, jedno až dvě silná témata, příjemný xichtík dosud ne příliš známého politika a vyhrané volby jsou na světě.

Proč je to takto jednoduché pěkně ukazuje scéna s komodorem, který se ptá své služebné.

Komodor: „Chtěl bych se s Nuckym podělit o tvůj názor na Společenství národů.“
Služebná:  „Co prosím komodore?“
Komodor: „Společenství národů, byla velká konference v Paříži.
Služebná:  „Promiňte, ale o tom nic nevím“
Komodor : „Co říkáš na Harridayův zákon?“
Služebná:  „Promiňte komodore, ale v těchto věcech se nevyznám.“
Komodor k Nuckymu: „Tady máš tvoje volební právo pro ženy.“

Na každý z dílů se dá dívat různou optikou – ať už jste fandové odpočinkových seriálů*, přívrženci hutné atmosféry Mafie či Kmotra či budete hledat poselství pro naši generaci, těch 12×50 minut za to stojí. Jedinou výtku snad jen k ukončením dílů, které by sneslo trochu více gradace a natěšení. I přesto však Broadwalk Empire zařadím s klidným srdcem do zlaté tvorby HBO.

–
*ale zas ne tak odpočinkových jako jsou Přátele

Paříž

Francouzi vypadají přátelský, podél Seiny popíjí víno a debužírují sýry. Dáváme řeč s Angličanem, cestuje po Evropě ve stylu Kerouaca. V Anglii ho to sere.

Poslední jízdu metrem nastupuje arabská žena s mikrofonem a zpívá depresivní píseň. Její syn obchází s kelímkem od kávy, Pařížené vhazují desítky centů. Všudypřítomná (černošská) chudoba vybízí k zamyšlení.
Před Notre Dame šňůra turistů, kteří se snaží vecpat dovnitř. Hnus velebnosti. Na každém druhém náměstí pobíhají lidé s peticí. Máme co závidět.

Francie

Jídlo – všude spousty baget a palačinek, výborné gyrosy. Vyhrazují na něj polední pauzu 2 hodiny, je jakýmsi rituálem, o čemž svědčí i škrobené ubrusy a upravené ubrousky v téměř každé restauraci. Jídlo je 2x dražší jak u nás, oblečení však stojí stejně. Francouzi mají výborný vkus na módu, každý (druhý) vypadá vkusně, sladěně, moderně a originálně. Nebojí se experimentů, tvoří velký kontrast s věčně konzervativními Čechy. Pán s tričkem „What is fashion?“ podtrhuje smýšlení o oblékání. Silnice jsou v perfektním stavu, mýtné na dálnicích stojí závratných 1Kč/km, ale spousta silnic je dvouproudových. Francouzský styl řízení je fascinující, pro Čecha vypadá jako jeden velký chaos, blinkry dávají náhodně či vůbec a přesto nebourají. Tvoří si vlastní pravidla.
Nesvítí. Jestli byl u nás schválen opravdu dobrý zákon, je to celodenní svícení. V cizí zemi poznávám, jak zoufale mi schází – nepoznávám stojící auta od jedoucích, pod korunami stromů vidím auta mnohem později. Nafta je zde levnější o cca 2Kč, benzin však stojí stejně. Čím to?
Všudypřítomné zemědělství, ani jedna solární elektrárna. Často problém najít místo ke stanování – hledáme někdy i hodinu či více. V kempu působíme vedle monstrózních stanů a karavanů jako rarita.
Problémy s placením – není problém cokoliv ukrást, je problém cokoliv zaplatit. Snažíme se toho nezneužívat, česká povaha prosákne pouze v jednom kempu, kde spíme zdarma. Všude se nás ptají, odkud jsme. Petrius vtipně komentuje: „Co si o nás asi myslí? Přijeli Češi, všechno přišroubovat.“

Pobřeží Bretaně
Konečně moře. Do vody pouze s rozběhem. Není nepřekonatelně studená, ale koupeme se jen my. Večer se přidáváme k partě francouzských teenagerů – jejich socializační schopnost je velmi nízká. Jsou překvapeni z toho, že spíme na pláži – všichni zde spí v kempech. Anglicky umí 3 z 10 – tragédie. O Česku ví „nothing“ a české pivo jim příliš nechutná. Čekal jsem to.

Pláže Fugerés s mírným sklonem 1cm/m. Nohy se boří do jemného bílého písku. Pozorujeme metrové vlny – pláž je úplně prázdná, na kilometry daleko jen pár zbloudilých duší.
Do vesničky Pentrez přichází pár hudebníků, nemají před sebou žádný klobouk. Cca 30 lidí se okamžitě formuje do kruhu a začíná tančit. Krásné.
Point de Raz, nejzápadnější místo Francie. Za majákem hůře přístupné útesy. O to hezčí pohled se z nich naskýtá. Pokud vyšplháte na vrchol a roztáhnete ruce, zažíváte pocity Jacka a Rose na palubě Titanicu. Nedaleký ostrov vystupuje pouze 6 metrů nad hladinu moře. Cca 200 starousedlíků dělá francouzské vládě vrásky na čele.

Lorient
Inter-celtique festival. Lidé tančicí v ulicích, kapely hrají v každé (druhé) kavárně. Ulice lemované stánky s tradičními výrobky. Dýchá na nás pravá bretaňská atmosféra. Chci (mám?) stejně živé Brno.

Reims
V jinak běžném městě se majestátně tyčí katedrála stejně honosná jako Nottre Dame. Zde byly korunování francouzští králové. Osobně mi přijde krásnější a větší než Nottre Dame, stonásobně menší počet turistů dojem umocňuje.

Normandie
Point-de-Hoc, umístění německých 88mm děl mířících na pláže Utah a Omaha, bylo cílem zuřivého bombardování spojenců. Hloubka kráterů po bombách nahání husí kůži. Dnes si v nich hrají malé děti. Zajímavý paradox.
Na pláži Omaha, kde před 65 lety probíhala největší krvavá jatka v boji proti šílenci, se dnes prohánějí surfaři. Pro vojáka bylo překonání 150m široké pláže nejdelším během života. Dnes zde stavíme přehrady z písku. Tisíce mrtvých připomíná už jen pár informačních panelů. Podivný pocit.

Caen
Dobytí města bylo první operací v Normandii s rozporuplným výsledkem. V podstatě celé město zmizelo pod nekonečným nánosem bomb. Místní obyvatelé prchali ze strachu do nedalekých dolů. Město hořelo nepřetržitě 11 dní.
Zrestaurovaný kostel nabízí menší sbírku fotografií zdoby před válkou a těsně po válce. Kontrast, který vidím na fotografiích a dnešní podobou města, je dechberoucí. V Caen nenajdeme jedinou středověkou uličku či vjezd o šířce kočáru. Ulice jsou širokými bulváry s dostatkem prostoru pro auta, tramvaje, kola, chodce i okrasné stromy. Je to jako kdyby dnes někdo postavil město na zelené louce – socialistická výstavba v západním kabátu.

Mont St. Michel
Znamená projít se po Minas-Tirith naživo. Chybí snad jen skála v pozadí. Toliko zachovalé středověké „městečko“ se hledá jinde na světě jen těžko. Cítím se jako po použití stroje času.
Procházení uličkami zaručeně zkazí nekonečné davy turistů, St. Michel působí na japonce jako magnet. Chybí mi rytíři a hradní paní pro umocnění atmosféry. Díky St-Michel, stavím se, až nebudeš jen kulisou pro davy. A ahoj Bretani.

Na konec jedinou zaznamenanou hlášku …
Při průjezdu kolem cca desátého hřbitova padlých vojáků …
Míša: „Ti amíci se fakt naserou všude. Živí, nebo mrtví.“

To vnímám jako zásadní celospolečenský problém. Každý z nás má nějakou identitu, se kterou se ztotožňuje a za své přátele si vybírá právě takové lidi, kteří sdílí stejná témata, mají stejné názory, postoje a hodnoty. Máme tendenci označovat lidi s nesouhlasným názorem za “idioty” a ty s jinými tématy za při nejlepším nudné. Tyto tendence pak vedou k velmi úzkoprofilovému vnímání světa kolem nás, máme snahu nesouhlasné názory vytěsnit z našeho povědomí. Těžko spojujeme jednotlivé střípky v jeden celek a děláme závěry na bázi jednostranných argumentů.

Velmi obtížně se z této pasti dostává ven. Zaujmout intelektuála tím, že Sparta vyhrála 2:0, není jednoduché, stejně jako fanouška Sparty lze těžko zaujmout posledním vývojem na Barmě jiným výrokem než “Furt se to tam mele.” Přesto si myslím, že bychom se o to měli alespoň zásadně snažit. Proč?

Asi snad nejznámější a nejzásadnější fenomén, na kterém lze důvody demonstrovat, jsou učitelé – rozhodně nechci generalizovat, tedy nemohu mluvit za všechny, ale v průměru jejich kvalita dlouhodobě klesá[1], na „pajdák“ se chodí stále více jako na záchrannou školu. Učitelé nejen, že často neví proč, ale stále častěji ani co a jak. Nejen, že se bojí experimentů ve výuce (co kdyby dopadly špatně?), ale ani jejich všeobecný rozhled často nepatří k nejlepším. Pak se stávají i takové případy, kdy učitelka žákům sdělí, že slavný seriál Četnické humoresky se odehrává v době vlády komunismu.

Historici a češtináři (ale nejen ti) jsou v umění propojení kontextů doby velice zásadní (ve smyslu dopadu na kvalitu výuky), ale zdaleka ne každý umí propojit kontexty nejen doby tehdejší, ale i té dnešní. Na otázky žáků proč učíme zrovna takto a ne jinak, proč učíme zrovna toto a k čemu to bude dobré, pak často tahají odpovědi takříkajíc z paty. Neplatí teze, že učitel musí být vzdělaný ve svém oboru a jiné může zanedbat – právě zasazením jeho vzdělání do ostatních kontextů je to, co dělá učitele kvalitním. Mluvím o učitelích, protože je to nejočividnější příklad, ale veřejný prostor ovlivňujeme všichni, zdaleka ne jen učitelé. Náš všeobecný rozhled by měl být pokud možno co nejkvalitnější a nejširší. Naše okolí nás zásadně ovlivňuje a některé věci (víra) pak považujeme za podstatnější než jiné (státní rozpočet), i přesto, že oboje má na náš život zásadní vliv. V neposlední řadě se rozšířením (rozprostřením) témat naučíme chápat myšlení jiných lidí, naučíme se ho empaticky napodobovat a tím na ně (ale i na sebe) přímo působit. Toť důvody, proč kontexty propojovat.  Jak na to?

Matchmaker

To není zdaleka tak jednoduché. Zaujmout člověka jiným tématem než jeho zájmem je obtížný úkol. Nefunkční model je dle mého přespřílišný entuziasmus a verbování do tématu – ve výsledku tím zajistíme pouze to, že do tématu jsme nadšení jen my a nikdo jiný. Proto je třeba délku a hlavně hloubku diskuse volit přiměřeně své protistraně. “Přezutí” na jiné téma můžeme udělat právě propojením kontextů, propojením dvou zdánlivě nesouvisejících témat – např. SK Slavia je(byla) před krachem, tedy i zarytému fotbalovému fanouškovi musí být jasné, že za klubem a za sportem obecně se točí hromada peněz a že na hráčích se snaží někdo vydělávat. Popravdě degradaci hráče na pouhé zboží, které si kluby mezi sebou překupují jako jakoukoliv hmotnou věc, jsem nikdy plně nepochopil a docela by mne náhled fanoušků na tento princip zajímal. Za zeptání na takovou otázku nic nedám – buď mi fanoušek odpoví, čímž se dozvím něco nového, anebo nebude znát odpověď. Už tato neznalost mu s trochou štěstí propojí kontext fotbalu a jeho konceptu, který stojí „ za ním“. Naopak se může stát, že odpoví a s odpovědí nebudu souhlasit. Pokud propojujeme takto extrémně rozdílné koncepty (fotbal a jeho pozadí) není dobré vést dlouhou argumentační debatu, protože to spoludiskutéra po čase znudí. Je dobré dát najevo nesouhlas a ukázat i druhou stranu mince, ale brzy z diskuse odstoupit. Naopak čím blíže ony kontexty jsou, tím déle se pak vyplatí o nich diskutovat. Částečný souhlas („Ano, v tom s tebou souhlasím, ale je tu ještě tento problém …“) je další dobrou taktikou, kdy nezabijeme téma tím, že se na něm shodneme, ale zároveň se utvoří prostor pro diskusi na obou stranách.

Dobře propojení kontextů funguje ve větší skupině lidí, ideálně čtyřech a více. Při rozhovoru jeden na jednoho zákonitě musí nastat situace, kdy se téma jedné dvojice byť na moment vyčerpá. Už jen to, že si nemáme s protistranou co říct, strhne naši pozornost na druhou diskutující dvojici a chtě nechtě ji prostě musíme určitou dobu poslouchat. Dané téma nás buď může (alespoň nějak) zaujmout, díky čemuž se přidáme do diskuse, nebo v opačném případě musíme čekat tak dlouho, dokud s protistranou nenavážeme téma vlastní. Jako ideální berlička pak pomůže ve chvíli ticha vyzdvihnout to nejzajímavější z daného tématu nebo položit přiměřeně hlubokou otázku na všechny účastníky setkání.

Tyto postupy nejsou vyzkoušené na velkém počtu lidí, nejsou objektivní a rozhodně nezaručují, že fungují. Jakékoliv jiné mohou být funkční a můžete se klidně podělit v diskusi o svoje. Základním apelem (prosbou) tohoto blogpostu má být pouze propojení kontextů – tedy témat, ale hlavně mantinelů, v jakých o tématech diskutujeme. Dělejme to, prosím. Věřím v to, že čím více se toto bude dít, tím méně uslyšíme věty jako „Ekonomové nás chtějí ožebračit“ „Všechno je na hovno“ „Ženy se řídí pouze citem“ „Všichni romové kradou“ „Filozofy v dnešní době k ničemu nepotřebujeme“ „Být bohatý znamená být hlavně svobodný“ a mnoho dalších.

–

[1] Abych měl v ruce alespoň jeden relevantní zdroj, toto je výrok jednoho z našich proděkanů