Diferenciace českého školství

Pokud jsem za poslední dobu měl problém si na něco utvořit náhled, pak to byly státní maturity. Dlouho jsem přemýšlel, zda-li jsou (pomineme-li ty nereálné finanční náklady) ku prospěchu společnosti či nikoliv. Ku prospěchu svědčí myšlenka jakéhosi minimálního vzdělání, studenti budou mít jednoznačně určenou minimální laťku, které musí dosáhnout během svého studia na střední škole. To zajišťuje jistou (vyšší?) obecnou vzdělanost společnosti jako celku. Proti svědčí myšlenka jakéhosi sjednocování, stavění všech studentů do jednoho šiku na jednu (popř. dvě) vzdělanostní úroveň, smazávání rozdílů mezi jednotlivými středními školami, absence nastavení úrovně předmětů pro potřeby oboru. Střední školy budou chrlit stejně vzdělané, stejné, klonované studenty. Záměrně nadsazuji. Po jistém časovém odstupu a konkrétní podobě státních maturit, bych se přiklonil pro, ačkoliv pochybnosti se nesou dodnes.

V uplynulém zkouškovém období (ale nejen v něm) jsem si však všiml pozoruhodného fenoménu – zatímco na středních školách se snažíme úroveň vzdělání sjednotit, na vysokých se ji snažíme naopak co nejvíce diferencovat. Mějme tři reálné studenty studující vysokou školu – Hynek studuje školu soukromou, Viléma a Jarmila pak státní. Jarmila má na každou zkoušku (de facto) dva pokusy, pro úspěšné splnění zkoušky potřebuje 70% správných výsledků, opisování je pro ni naprosto nemyslitelné a ukázky starých zkoušek neexistují. Vilém má na každou zkoušku pokusy tři, pro úspěšné splnění zkoušky potřebuje 50% správných výsledků, sem tam se dá něco opsat a má k dispozici staré zkoušky pro představu, jaké otázky ho asi čekají. Hynek má pak oproti předchozím dvěma značně jednodušší učivo, otázky na zkoušku dostane předem od profesora, na každou zkoušku má pokusy čtyři, zkoušení jedním vyučujícím je ústní a zkouška z psychologie má hlavní otázky: „Co to je maskulinní?“ „Co to je stres?“ „Co to je eustres?“

Hynkovi se však stala nevídaná událost – vyučující z ekonomie odmítl zveřejnit otázky dopředu a trvá na spravedlivém vyhodnocení zkoušky, učí totiž zároveň na škole veřejné. Hynek je oprávněně podrážděný: „To je takový idiot! Chce po nás seminárku (2 strany na téma rovná daň), test, zápočtový test a zkoušku. Zapomíná, kdo ho platí! Vůbec to nevnímá jako soukromou VŠ!“ Hynkova zkouška nakonec dopadla dobře, otázky ve stylu „Co je to monopson?“ stále ví i z běžného života. Zkoušky tak zvládne bez problému a bez větších problému tak nejspíše dosáhne i na titul.

Jedná se o selhání jednotlivce nebo systému? Názory na tuto otázky se liší, já vidím selhání v obou. Jak změnit jednotlivce je složitá otázka, za to systém ovlivníme velice snadno. V čem systém selhal není konkurenceschopnost ve výuce – je vcelku očividné, že Hynek získá nejmenší znalosti a zaplatí za ně nejvíce peněz. Selhání je v konkurenci v titulování – každý si totiž titul můžeme koupit. Vadí to? Můj kamarád Jindra soudí, že nikoliv, protože v praxi neměříme člověka podle titulu, ale podle znalostí. Je tomu skutečně tak? Ve velké míře ano, ale zdaleka neplatí to všude. Tak například ve státním sektoru pokud nemáte titul se s vámi nikdo o nějaké vyšší pracovní pozici ani nebaví. Zde jednoznačně narážíme na střet „zaslouženého“ a „výkonnostního“ přístupu k odměňování. Státní sektor není na takové výjimky uzpůsobený a nevypadá to, že v blízké době bude. Jednoduchá aritmetika nám tedy káže vypočítat si, zda-li se nám investice do titulu vyplatí či nikoliv (většinou vyplatí). Ale státní sektor není jediný – hromada dalších odvětví, ať už je to kandidatura do voleb, soukromé přijímací řízení či zájmy ve vyjednávání dávají Hynkovi lepší pozici právě díky titulu. A kolik takových továren na tituly v republice máme?

To ovšem není jediný dopad – další dopad, které továrny na tituly přináší je akademická inflace. Vysokoškolsky vzdělaných lidí stále přibývá, vzdělání má menší a menší váhu a díky tomu jsou zaměstnavatelé tlačeni na pozice s menší vyžadovanou kvalifikací nabírat více kvalifikované pracovníky. Zákon volného trhu. Lze diskutovat o tom, jestli je to dobré či špatné, z ekonomického pohledu špatné (lidé pracují menší část života a zbytečně se vzdělávají na pozice, u kterých to není potřeba), ze sociologického dobré (lidé lační po vzdělání, což přináší vyšší „common knowledge“ do společnosti).

Momentálně však většina lidí označuje inflaci za špatnou. Proto je potřeba snižovat počty studentů přijímaných na vysoké školy. Problém je očividný – tyto továrny na tituly ubírají místo studentům, kteří chtějí kvalitní vzdělání. Pokud počet studentů bude regulován, pak se na veřejné vysoké školy dostane méně studentů, protože jejich místa obsadí právě ti studenti, kteří si kupují titul. Napadá mě snad jeden protiargument, který nedokážu zodpovědět – zda-li má někdo (stát?) právo regulovat počty studentů na soukromých VŠ. Pokud nikoliv, bude situace jen o to horší, vyrobených titulů bude ještě více a zasloužených ještě méně. Akademickou inflaci tím vůbec nevyřešíme, naopak jí ještě prohloubíme, protože titul bude mít ještě menší váhu než dosud.

Pokud jsou rozdíly na středních školách tak palčivým problémem a snažíme se sjednotit úroveň středoškolských studentů na stejnou (základní) úroveň, pak se mi jeví nepochopitelné, proč extrémní rozdíly v úrovni vysokých škol nikdo neřeší a naopak jejich autonomii vyzdvihujeme[1]. Vyjma školného je to další podstatné téma, které bychom měli nastolit k diskusi ve veřejném prostoru a do širšího povědomí. Nyní, pokud v argumentaci označíme vysokoškolsky vzdělaného člověka za obecně inteligentnějšího, v mnoha případech lžeme sami sobě více, než jsme si doposud připouštěli.

[1] Rozhodně tím nechci říci, že autonomie VŠ je špatná a měla by být omezena

Kategorie: Bez kategorie | Odkaz