Mezi (našimi) světy

2.února se v Moravské zemské knihovně pořádala panelová diskuse na téma mezináboženského dialogu. Protože záznamy z panelů prostě nejsou, rozhodli jsme se s Jirkou tuto situaci zvrátit, natočit panel, který se mi zdál na druhý poslech (převážně od poloviny) kromobyčejně kvalitní, zveřejnit, v mém případě hodit na blog, tečka.

Co se ale nestalo, 14 dní na to uspořádali Mladí Zelení v kavárně Trojka další panelovou diskusi na téma Egypt! Aneb soumrak arabských diktátorů, kde spolu diskutovali jak čeští odborníci na blízký východ, tak vzdělaní emigranti z Egyptu a Tunisu. Diskuse byla mj. zajímavá i tím, že probíhala ve třech jazycích – arabštině, všech mutacích angličtiny a češtině.

Ta už mě donutila shrnout pár takových „stručných“ poznámek z pozorování za poslední dobu:

Tak zprvu je to naprostá, téměř až totální diferenciace víry. Mám několik věřících přátel, ale i z výše dvou uvedených diskusí to z toho absolutně číší – pojmutí víry se liší doslova člověk od člověka a dosud jsem v tom nenašel jinou logiku, než tu nejpřízemnější, kterou ukazuje Orlando Bloom v Království nebeském, když říká: „God is here and here“, a ukazuje přitom na hlavu a srdce. Člověk věří nějaké představě, ale to, jak onu víru pojímá, jak ji vnímá, jakou si ji vybral, jakou ji chce mít, je zcela v jeho kompetenci. Křesťan je rozdílný od žida, evangelík od katolíka, anglikánská církev od římskokatolické, jezuité od dominikánů a tyto rozdíly jdou až na pojem jednoho člověka. Každý člověk má svou vlastní představu o víře.

Pak jsem ale dosud stále nepochopil ono škatulkování na židy, křesťany a muslimy, i když by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná alespoň o rozdíly kulturní a historické. Říkám na první pohled, protože tomu tak není – i samotné rozdíly jsou natolik diferencované, že se v nich pojem víra snadno ztrácí a zamlžuje. Pak se lehce může stát, a prakticky se to také stává, že k sobě americký hinduista a evropský křesťan mají blíže, než egyptský a pákistánský muslim.

Z výše uvedeného vyplývá, že soudit na základě pojmu víra, ale i na základě pojmu křesťanství, islám, židovství, … je naprosto zcestné. Důvod, proč to lidé dělají, je jasný – na vše potřebujeme škatulku. Když se někoho zeptáte „Co posloucháš za hudbu?“ s odpovědí „No, víš, ono to moc nejde zařadit“ máme problém se spokojit, protože si neuděláme žádnou představu, jak taková hudba zní.

S vírou je to úplně stejné – do Česka přišla zcela uměle vyvolaná problematika islámu. Říkám problematika, ačkoliv se jedná spíše o plkání úzké skupiny lidí s úzce vymezeným názorem řešící problém, který neexistuje. Tedy on existuje, ale je nazýván jinak, než co ve skutečnosti znamená. A čím více se o něm mluví a čím více světoví politici dávají plébu tolik chtěný chléb v podobě „Multikulturalismus selhal“ (přitom natolik očividná hovadina, jak může selhat něco, co nemá žádný cíl?), tím více narůstá umělost problému a gradace nesnášenlivosti vůči někomu, kdo je jiný. Tato umělá gradace pak přerůstá k naprosto nesmyslným vyjádřením typu: „Jel jsem v autobuse s nějakou tou divnou v šátku a raději jsem vystoupil. Ještě by mě mohla odbouchnout“ až po absurdní vyjádření nejmenovaného parlamentního politika „A nebojíte se, že vás třeba v noci podříznou?“

Problém je nazýván islám, ale ve skutečnosti se jedná o problém srovnání se lidí s pojmy jako je svoboda, změna a právo. Svoboda je komplikované slovo, kterému chybí definice, ale rádi ho užíváme k ovlivnění vlastní, často nesvobodné, reality. „Víš, jako my žijeme ve svobodné zemi, tedy můžeš si koupit dům, můžeš si najít hezkou ženu, můžeš si říkat co chceš, ale jako o islámu raději moc nemluv, to tady nemají rádi. A nápad stavět mešitu už úplně pusť z hlavy.“ My, jako občané, jsme si svobodně zvolili, že mešitu tu nechceme. Svobodně jsme si zvolili, že vlastně ti černoši taky nejsou moc ok a židé – tam si svobodně zvolíme, že teda 6 miliónů není až taková ztráta. Vyprázdněnost pojmu svoboda se stupňuje až k takovým pojmenováním jako jsou Bojovníci za svobodu ve státech typu Sierra Leone, kteří zavraždí, znásilní a vypálí vše, co jim přijde pod ruku v zájmu nové, lepší, svobodné země.

S pojetím “Svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného” už si nevystačíme prakticky od vzniku tohoto pojmu, protože nedokážeme říct, kde má svoboda začátek a kde konec. Naše neschopnost vyrovnat se s tímto pojmem vede pak často k totalitním sklonům[1].

Dalším pojmem je změna – změna je obrovský problém, který nám straší v hlavě. Vše spustilo přísloví “Zvyk je želená košile”, které nepříjemně reflektuje realitu. Zažíváme idylku, žijeme v zaběhlých kolejích a kohokoliv „mimo koleje“ považujeme za narušitele, kterého je potřeba nějakým způsobem odřezat od zdravého jádra společnosti nebo překonvertovat na naše vidění věcí. Věci nám vyhovují tak, jak jsou, a změna nám nesedí, nevyhovuje. Je to proto, že nevíme, co změna skutečně znamená, co se změní a co přinese. Je to strach z nevědomosti. Protože se však svět neustále mění, naším úkolem není zabránit změnám, to už dávno není možné, ale změnit změnu tak, aby na nás nedopadla negativně. To je to, o co se musíme snažit.

Když egyptští emigranti (doktor a inženýr, omlouvám se za zapomenutá jména) mluvili o egyptských muslimech, průběžně se snažili účastníkům otevřít oči, jak je muslimský svět stavěn. 90% egyptských muslimů jsou zcela normální lidé, kteří jsou mnohem více podobní křesťanům z Evropy respektující víru druhých než islámským radikálům z hnutí typu Talíbán. Proč se doslova neřídí Koránem vnímám z mého pohledu tak, že čím vyšší obecná vzdělanost, tím méně se lidé uchylují k doslovnému výkladu náboženství (ale obecně čehokoliv) a berou ho více „jako doporučení než jako skutečná pravidla.“ Stále se liší v některých věcech jako je třeba postavení muže v rodině, ale nikoliv ve smyslu jeho absolutní moci, jak to zkresleně (ale i nezkresleně) popisují některé blogy, ale ve smyslu respektu a úcty. Velmi pěkně to ukazuje dokument o svržení prezidenta Taylora v Libérii, ve kterém hrály významnou roli mj. i muslimské ženy (nakonec, Ellen Johnson-Sirleafová[2] se stala prezidentkou), ale přesto onen respekt ke svému muži neztratily. Tento respekt se z evropské perspektivy dá jen velmi obtížně uchopit či pochopit. I pro mne je nepochopitelný.

Co se do videa nevešlo a co se hodí jako tečka je závěrečné slovo prof. Hanuše (parafráze): „Nikdo neví co bude. Ale pokud dojde k nějakému střetu, pak to nebude střet klasických (normálních) muslimů a klasických (normálních) Evropanů, ale islámských radikálů a evropských radikálů.“ Vzhledem k postavení maďarské vládnoucí strany Fidesz čekám buď na Gándhího nebo na Hitlera.

P.S. Tímto článkem jsem nechtěl odpoutat pozornost od islámského (ale obecně jakéhokoliv) radikalismu či terorismu, od porušování lidských práv a „vlastnictví“ ženy, ale jen upozornit na to, že generalizaci a soud na základě víry či identity už musíme definitivně opustit.

No a nakonec (slibovaný) záznam:


[1] Obšírnější zamyšlení nad tímto pojmem vyžaduje ještě samostatný článek
[2] Pro doplnění – není muslimka

Kategorie: Bez kategorie | Odkaz