Neznáme cestu, část I.

aneb má soukromá obžaloba ideologie, pravice a protikorupčního boje.

Proč vůbec obžaloba právě pravice? Protože u pravice vím, co říci. Levice je pro mne těžce pochopitelná, je příliš komplikovaná na to, abych ji dokázal kritizovat či obhajovat. Mám o ní jen velmi strohou představu a v ruce příliš málo argumentů. Naopak pro zachování korektnosti budu rád, když se objeví nějaká odpověď, která dokáže levici kritizovat z co nejvyššího pohledu. Kritika pravice neznamená obhajobu levice. Naopak mám pocit, že levice často přichází se špatným řešením a pravice toho využívá a přináší své, dobré řešení. Obávám se, že tomu tak není – řešení neznáme a do pravice vkládáme důvěru jen z toho titulu, že levice v řešení selhala.

Ideologický spor

První selhání je selhání v ideologickém boji. Levice věří, že existují bohatí, kteří žijí (často neprávem) na úkor chudých. Pravice rozdělení na chudé a bohaté nezná, dělí na neúspěšné a úspěšné. A je podle ní spravedlivé, aby úspěšný měl vyšší odměnu než neúspěšný. S čím se levice nedokáže vyrovnat jsou úspěšní lidé, s čím se pravice nedokáže vyrovnat jsou bohatí lidé. Lidé v pravicové společnosti budou vždycky rozděleni na úspěšné (bohaté) a neúspěšné (chudé). Chudí se ale vždy budou bouřit proti těm bohatým a budou tíhnout doleva a chtít více, stejně jako bohatí nebudou chtít méně. Tento střet nedokáže ani levice, ani pravice, vyřešit a je třeba od něj odstoupit. Navrhuji tedy pár nefunkčních východisek:

- Všichni budeme bohatí – toto východisko z principu není možné. Je totiž rozdíl mezi životem v dostatku a životem v bohatství. Já osobně žiji život v dostatku – mám domov, mám přátele, netrpím žádnou nemocí,  mám plnou ledničku, studuji, pracuji, mám auto, můžu o prázdninách vyjet po Evropě. Ale už nežiji v bohatství – nemáme dům, ledničku nelemují nejdražší salámy, beru medianovou mzdu, nemůžu si koupit Audi nebo letět na měsíc. Být bohatý znamená mít více než má někdo druhý. Nemůžeme být všichni bohatí, protože vždy bude mít někdo více, než ten druhý. A v tomto východisku, pokud druhý bude mít méně, vždy bude chtít více a to i navzdory tomu, že žije v dostatku. Protože někdo druhý má víc a on chce taky.
- Všichni si budeme rovni – je pouze analogická situace k výše zmíněné. I kdyby existovala teoretická možnost rovnosti (která však, jak jsme již několikrát byli svědky, není realizovatelná), je možné ji vztáhnout pouze na rovnost ekonomickou. Dokud nebude existovat něco, co ovládne naše myšlení (např. predestinace), není možné nastolit rovnost sociální či antropologickou.
- Politika středu – vždy jsme se učili dělat kompromisy. Politika středu se jeví jako perspektivní, protože obě strany dovádí ke smíru. Ne sice takovému, že jsou všichni spokojení, ale alespoň k takovému, že jsou všichni spokojení stejně dobře/špatně. Ovšem, podobně jako v předchozích případech, sice jsme všichni spokojení stejně dobře/špatně, ale někteří můžeme být spokojení více a někteří naopak méně. Proto má politika středu důsledek takový, že je spokojená jen úzká střední vrstva, které by levice nic nedala, protože není moc chudá, ale ani nevzala, protože není moc bohatá. U pravice by se pak měla úplně stejně. Proto tito lidé vidí politiku středu jako spravedlivou – nastoluje kompromis mezi zásluhovostí a sociálním státem. Bohužel však nemá valnou šanci na úspěch, protože lidí toužících po zásluhách je hodně a těch toužících po (ještě větším) sociálním státu taky.
- Morální převrat – se také častokrát diskutuje jako jedno z východisek. O morálním úpadku z doby komunismu mluví častokrát např. Tomáš Halík a nyní nastává TA doba, kdy je potřeba morální úpadek odhodit a vrátit se k lidským hodnotám. Tyto hodnoty mají však několik problémů, pracují totiž hlavně se slovy jako je dobrý, správný, lidský, spravedlivý, o kterých má každý z nás tak trochu jinou představu. V čem by měl primárně morální převrat spočívat je postoj, kdy při rozhodování myslíme mnohem více na všechny nežli na sebe. To má však dva problémy – jednak lidstvo je (kvazi)sobecké, vždy bylo a vždy bude. Struktura společnosti zůstavá víceméně neměnná, 20% z nás jsou altruisti, 20% paraziti a 60% se snaží pohybovat někde tak mezi, aby mohli pomáhat ostatním, ale zároveň nebyli zneužíváni. Druhý problém je nedostatek vzdělání, dedukce a kritického myšlení, které nikdy nebude absolutní – např. (ze života) Ludmila odmítne podrazit svého zaměstnavatele a setrvá ty 2 měsíce v zaměstnání, než si najde náhradu. Ale už neodmítne obejít zákon na podpoře, protože zde není vidět ten člověk z masa a kostí, kterému peníze, na které nemá nárok, vezme a strčí je do vlastní kapsy – podporu ji platí abstraktní stát. Můžeme být sebevíce láskyplní, ale dokud nevíme, co, komu a proč bereme nebo naopak dáváme, je nám tato láskyplnost k ničemu.
- Mám dost, děkuji – navrhuje Petr Maňas v posledním TEDxBrno. Dle mého odhadu platí, že toto východisko ve většinovém populačním měřítku nefunguje. Proč a jak jej dosáhnout? A lze to vůbec? Nechávám jako volnou otázku do diskuse.

Řešení existuje

V 18. století existovali pro Evropana v zásadě pouze dvě možnosti víry: katolická a protestantská. Jakákoliv jiná možnost byla považována za nepřijatelnou, bezvěrství bylo trestáno smrtí. Ačkoliv už v průběhu osvícenství se připojila ke kritice církve i kritika víry jako takové, stále většinovou společností byl ateismus považován za něco zcela nemyslitelného, kacířského a nemožného. Velká francouzská revoluce pak toto smýšlení radikálně otočila a ateismus se zařadil vedle víry jako zcela legitimní alternativa. A do jisté míry vyřešil letitý (v některých případech i válečný) spor protestantismu a katolicismu. Přišla alternativa, kterou nikdo neznal, kterou nikdo neuvažoval ani v nejhorších myšlenkách.

Můj kamarád řekl takovou známou větu: “1000x opakovaná lež se stává pravdou.” a v ní leží jádro problému. Ve světě, ve kterém celý život slyšíme slova jako je pravice, levice, konvzervativní, liberální, zasloužený, sociální, ale i amatérský či expertní je těžké vyvést myšlení mimo tyto pojmy. Potřebujeme zásadní změnu paradigmatu, který dodá tomuto jednorozměrnému myšlení zcela jiný rozměr. Potřebujeme najít nový ateismus.

Zbavme se ideologie

Pro začátek je třeba ideologii definovat a rozlišit mezi pojmy ideologie a ideje. Idea představuje nějakou abstraktní hodnotu, nějaký názor, něco, co považujeme za správné (dobré, spravedlivé, lidské, …). Oproti tomu ideologie je soubor procesů, který se snaží o interpretaci těchto ideí a snaží se popsat společnost jako (homogenní) celek. Jedná se o jakési dogma, jedinou pravdu, která se snaží napasovat určitý systém na chování člověka a společnosti – takto se chová člověk a takový má vliv na společnost. Uděláme-li takovou změnu, povede to k takovým závěrům (např. znárodníme majetek, dáme ho k dispozici lidu => budeme si všichni rovni).

Ideologie a určení sebe sama na pravo-levém spektru je potřeba se vzdát. A to nejen z toho titulu, že ideologie nepřináší řešení, ale i proto, že je svazující. Jakmile se přihlásíme k nějaké ideologii, určíme si nějakou identitu, kterou budeme logicky obhajovat – jsem to totiž já, takto vypadá moje identita a ta je ta správná. Nejen, že zcela zbytečně zahodíme otázky, proč je právě ona ta správná, ale také začneme přehlížet argumenty, které začnou naši identitu zpochybňovat. Jakmile nás někdo zpochybní, začneme se bránit a nebudeme schopni kriticky přemýšlet. Otevřené myšlení nedovoluje určit si identitu, protože identitou se myšlení uzavírá. Dobře to demonstrouje výborný dokument od Lindy Jablonské Kupředu levá, kupředu pravá – lidé vystupující v dokumentu jsou tak opojení vlastním názorem, že nejen že nevnímají argumenty druhé strany, ale už ani nejsou stavu je vůbec jakkoliv pochopit. Většinou už nejsou schopni vnímat nejen druhou stranu, ale ani okolní svět (nakonec nejsou první ani poslední co žijí ve vlastním světě, čímž vůbec na nikoho narážím, třeba se dotyčný najde sám). Kdybyste celý život bojovali za výhru vaší ideologie a uznávali pouze pravici nebo pouze levici, byli byste schopni uznat, že to, čemu jste věřili velkou část svého života je vlastně blbost?

Jeden můj známý měl skvělou přednášku o kreativitě a narazil na výborný fenomén, který jsem již zmínil výše, a tím je myšlení mimo krabici – pravolevá škála a sebeurčení na ní nám toto neumožňuje. R. John jednou řekl takový citát, který se mi vryl do paměti. Odpovídal na otázku redaktora, zda-li by šel raději spíše vlevo či vpravo. Odpověděl: “Hlavně dopředu.” Jistě to nemyslel v nějakém hlubokém smyslu, ale měl pravdu. Dokud budeme chápat politiku v pravolevém smyslu, nikdy nedokážeme prolomit problémy, které toto dělení přínáší (a které zmiňuji v obžalobě pravice) a nenaučíme se myslet mimo krabici. Kromě vpravo a vlevo můžeme jít totiž také dopředu a dozadu, ale i nahoru a dolů, ale možná i skrz. Zatím pouze nevíme jak.

Ideologie zužuje hodnoty. Pěkným příkladem k tomu je rozdíl mezi sociology a ekonomy. Je známo, že většina sociologů obecně tíhne spíše doleva a většina ekonomů spíše doprava. Mají pro to logickou obhajobu: “Fakta, věda a pozorování mě naučily, že tato strana je lepší.” Jejich problémem jsou zúžené hodnoty, které jim jejich škola 5 let cpala do hlavy, jako kdyby jiné hodnoty byly zanedbatelné a nepodstatné. Ten, kdo je naším učitelem a ti, se kterými se během života setkáváme zásadně ovlivňují naše hodnoty. Jedná se o blahořečenou past, protože nejraději se setkáváme s lidmi, kteří naše hodnoty sdílí a tyto považujeme za přátele. Dokud se budeme setkávat s lidmi se stejnými hodnotami, není z této ideologické pasti úniku.

Ideologie vede k totalitě. Máme příliš krátkou historii na to, kdy se lid dokázal vzbouřit proti vrchnosti, ale myslím, že už máme dostatečný počet příkladů. Velká říjnová revoluce byla přímo zaslepena ideologií a čím vyšší toto zaslepení je, tím větší je pravděpodobnost, že totalita bude tužší. Toto neplatí jen na levici, ale i na pravici, čemuž je důkazem např. A. Pinochet. Ačkoliv moderní totalita, totalita 20. století, pokud nastane, nebude vypadat tak, jak ji známe z dějin, jako diktatura jednoho státníka či státu. Změny v moderní, liberální lidské společnosti jsou postupné a proto nebude možné určit, kdy už v totalitě žijeme a kdy už nikoliv, změna bude postupná. Totalita v moderním pojetí bude znamenat vyšší moc ovlivnit dění úzkou (ale ne nutně politickou) skupinou na úkor možnosti ovlivnit dění širokou masou. Bude to zakřivení dělby moci. V takové totalitě žijeme už nyní – např. velké ropné, plynárenské, elektrárenské, … společnosti mají velikou moc na ovlivnění života lidí. Přesto ji většina z nás nevnímá jako totalitní. Pokud neodhodíme ideologii, nebudeme schopni jednotlivé přechody poznat a protože přechody budou postupné, nebudeme mít ani schopnost dostatečně objektivně porovnat dvě zásadně odlišné reality. Jediná možná výhoda z toho plynoucí je, že všichni budeme šťastní. Na souboj svoboda vs štěstí narážíme často a tato spekulace je tak vysoká, že se od ní distancuji. Jediným malým příkladem může být Egypt, kde se lidé neměli až tak špatně, ale svoboda jim chyběla. Z tohoto náznaku lze soudit, že nesvoboda jde na úkor štěstí, ale zdaleka tomu tak nemusí být vždy.

V neposlední řadě ideologie generalizuje. Máme tendenci jednotlivé projevy vztahovat na celý fenomén. Jsem proti zavedení školného – dělá mě to levičákem? V zásadě ano, protože je to zcela levicový postoj. Jsem pro stávající formu(rámec) důchodové reformy – dělá mě to pravičákem? Nebezpečí spočívá v argumentaci na základě identity, moje oblíbená věta “Britské listy nečtu, protože je to levicový paskvil” či “Na Romana Jocha se nedívám, protože je to pravicový kryptofašista” se transformuje na “Co říká tento člověk je mi jedno, protože je to zas*anej pravi/levičák.” Identita je nebezpečná, určení sebe sama na pravolevé škále (ale zdaleka nejen tam) vyvolává v ostatních předsudky, které nepříjemně dopadají na jejich představu o vás samotných.

Praktické důsledky ideologie

V čem je ideologie také špatná je fakt, že je neobhajitelná. Doba, na které to lze demonstrovat, je pro náš účel zcela vynikající. Máme pravicovou vládu, která se však chová zcela levicově – lékaře neposlala bojovat o práci na trh, ale zvýšila jim platy. Místo snižování daní, daně zvyšuje. Levice naopak privatizovala státní podniky. Oboje je z určitého pohledu obhajitelné, v každém případě to však není ideologické. Pokud se strany chovají víceméně náhodně, pak považuji za absolutně nutné sledovat úplně jiné aspekty jejich chování, nežli jejich určení na pravolevé škále.

Tato mini-série blogpostů postupně vyjde v odstupu tří dnů.
Neznáme cestu, část II.
Neznáme cestu část III.

Kategorie: Bez kategorie | Odkaz