Fotoreportáž: Do Bretaně a zpět pohledem z rychlíku

PařížMěsto multikultury. Černochů stejně jako Francouzů, spousta asiatů. Město krás i hnusu. Pod Eiffelem relaxující Pařížané, o čtvrť vedle hordy žebráků. McDonald – Royal Cheese vyprodán, L’Big Mac nemají – zklamání.

Francouzi vypadají přátelský, podél Seiny popíjí víno a debužírují sýry. Dáváme řeč s Angličanem, cestuje po Evropě ve stylu Kerouaca. V Anglii ho to sere.

Poslední jízdu metrem nastupuje arabská žena s mikrofonem a zpívá depresivní píseň. Její syn obchází s kelímkem od kávy, Pařížené vhazují desítky centů. Všudypřítomná (černošská) chudoba vybízí k zamyšlení.
Před Notre Dame šňůra turistů, kteří se snaží vecpat dovnitř. Hnus velebnosti. Na každém druhém náměstí pobíhají lidé s peticí. Máme co závidět.

Francie

Jídlo – všude spousty baget a palačinek, výborné gyrosy. Vyhrazují na něj polední pauzu 2 hodiny, je jakýmsi rituálem, o čemž svědčí i škrobené ubrusy a upravené ubrousky v téměř každé restauraci. Jídlo je 2x dražší jak u nás, oblečení však stojí stejně. Francouzi mají výborný vkus na módu, každý (druhý) vypadá vkusně, sladěně, moderně a originálně. Nebojí se experimentů, tvoří velký kontrast s věčně konzervativními Čechy. Pán s tričkem „What is fashion?“ podtrhuje smýšlení o oblékání. Silnice jsou v perfektním stavu, mýtné na dálnicích stojí závratných 1Kč/km, ale spousta silnic je dvouproudových. Francouzský styl řízení je fascinující, pro Čecha vypadá jako jeden velký chaos, blinkry dávají náhodně či vůbec a přesto nebourají. Tvoří si vlastní pravidla.
Nesvítí. Jestli byl u nás schválen opravdu dobrý zákon, je to celodenní svícení. V cizí zemi poznávám, jak zoufale mi schází – nepoznávám stojící auta od jedoucích, pod korunami stromů vidím auta mnohem později. Nafta je zde levnější o cca 2Kč, benzin však stojí stejně. Čím to?
Všudypřítomné zemědělství, ani jedna solární elektrárna. Často problém najít místo ke stanování – hledáme někdy i hodinu či více. V kempu působíme vedle monstrózních stanů a karavanů jako rarita.
Problémy s placením – není problém cokoliv ukrást, je problém cokoliv zaplatit. Snažíme se toho nezneužívat, česká povaha prosákne pouze v jednom kempu, kde spíme zdarma. Všude se nás ptají, odkud jsme. Petrius vtipně komentuje: „Co si o nás asi myslí? Přijeli Češi, všechno přišroubovat.“

Pobřeží Bretaně
Konečně moře. Do vody pouze s rozběhem. Není nepřekonatelně studená, ale koupeme se jen my. Večer se přidáváme k partě francouzských teenagerů – jejich socializační schopnost je velmi nízká. Jsou překvapeni z toho, že spíme na pláži – všichni zde spí v kempech. Anglicky umí 3 z 10 – tragédie. O Česku ví „nothing“ a české pivo jim příliš nechutná. Čekal jsem to.

Pláže Fugerés s mírným sklonem 1cm/m. Nohy se boří do jemného bílého písku. Pozorujeme metrové vlny – pláž je úplně prázdná, na kilometry daleko jen pár zbloudilých duší.
Do vesničky Pentrez přichází pár hudebníků, nemají před sebou žádný klobouk. Cca 30 lidí se okamžitě formuje do kruhu a začíná tančit. Krásné.
Point de Raz, nejzápadnější místo Francie. Za majákem hůře přístupné útesy. O to hezčí pohled se z nich naskýtá. Pokud vyšplháte na vrchol a roztáhnete ruce, zažíváte pocity Jacka a Rose na palubě Titanicu. Nedaleký ostrov vystupuje pouze 6 metrů nad hladinu moře. Cca 200 starousedlíků dělá francouzské vládě vrásky na čele.

Lorient
Inter-celtique festival. Lidé tančicí v ulicích, kapely hrají v každé (druhé) kavárně. Ulice lemované stánky s tradičními výrobky. Dýchá na nás pravá bretaňská atmosféra. Chci (mám?) stejně živé Brno.

Reims
V jinak běžném městě se majestátně tyčí katedrála stejně honosná jako Nottre Dame. Zde byly korunování francouzští králové. Osobně mi přijde krásnější a větší než Nottre Dame, stonásobně menší počet turistů dojem umocňuje.

Normandie
Point-de-Hoc, umístění německých 88mm děl mířících na pláže Utah a Omaha, bylo cílem zuřivého bombardování spojenců. Hloubka kráterů po bombách nahání husí kůži. Dnes si v nich hrají malé děti. Zajímavý paradox.
Na pláži Omaha, kde před 65 lety probíhala největší krvavá jatka v boji proti šílenci, se dnes prohánějí surfaři. Pro vojáka bylo překonání 150m široké pláže nejdelším během života. Dnes zde stavíme přehrady z písku. Tisíce mrtvých připomíná už jen pár informačních panelů. Podivný pocit.

Caen
Dobytí města bylo první operací v Normandii s rozporuplným výsledkem. V podstatě celé město zmizelo pod nekonečným nánosem bomb. Místní obyvatelé prchali ze strachu do nedalekých dolů. Město hořelo nepřetržitě 11 dní.
Zrestaurovaný kostel nabízí menší sbírku fotografií zdoby před válkou a těsně po válce. Kontrast, který vidím na fotografiích a dnešní podobou města, je dechberoucí. V Caen nenajdeme jedinou středověkou uličku či vjezd o šířce kočáru. Ulice jsou širokými bulváry s dostatkem prostoru pro auta, tramvaje, kola, chodce i okrasné stromy. Je to jako kdyby dnes někdo postavil město na zelené louce – socialistická výstavba v západním kabátu.

Mont St. Michel
Znamená projít se po Minas-Tirith naživo. Chybí snad jen skála v pozadí. Toliko zachovalé středověké „městečko“ se hledá jinde na světě jen těžko. Cítím se jako po použití stroje času.
Procházení uličkami zaručeně zkazí nekonečné davy turistů, St. Michel působí na japonce jako magnet. Chybí mi rytíři a hradní paní pro umocnění atmosféry. Díky St-Michel, stavím se, až nebudeš jen kulisou pro davy. A ahoj Bretani.

Na konec jedinou zaznamenanou hlášku …
Při průjezdu kolem cca desátého hřbitova padlých vojáků …
Míša: „Ti amíci se fakt naserou všude. Živí, nebo mrtví.“


Kategorie: Bez kategorie | Odkaz