Změna demokracie jako změna sebe sama

Snaha o změnu je hnacím motorem rozvoje každé demokracie. Nakonec každý z nás se snažíme ve svém osobním životě volit změny tak, aby vedly k rozvoji – ať už praktickém materiálním nebo duševním. Se změnou demokracie je to však trochu složitější.

Je totiž velmi těžké lobovat za změny, které si můžeme v demokracii svobodně zvolit. Naše volba je sice omezená jednou za 4 roky, ale důkazem volby stále stejných (popř. přejmenovaných) politických stran sami sobě dokazujeme, že o změnu tu v zásadě nikdo moc nestojí. Toto by byla legitimní myšlenka, kdyby se člověk choval v zásadě racionálně – tomu tak bohužel není. Jednak k takovému chování (z principu) nemá dostatek informací, jednak se do jisté míry řídí emocemi.

Politická, ale i společenská situace v Česku není nikterak růžová, alespoň tedy z morálního hlediska. Proto se logicky formují skupiny obyvatel a občanská sdružení, které se snaží prosadit nějakou změnu – ať už to jsou Vyměňte politiky, ProAlt, Neo, Nadace proti korupci, Hnutí za přímou demokraci a spousty dalších. Ale hlavně – formuje se obecný protinázor proti současné politice. Obecně platí, že velká většina obyvatel má problém s formou současné politiky, menšina z nich pak navrhuje alternativy. Musíme si však dávat bedlivý pozor na to, které alternativy se prosazují – jejich dopady můžou být často katastrofální. Podíváme-li se na Španělsko a Manifest M15 uvidíme např. i bod „Odpovídající bydlení pro všechny obyvatele“, který svádí ke špatnému uchopení problému a totalitní tendenci. Že si obyvatelé sami dokáží zvolit katastrofu (resp. Nedokáží proti ni dostatečně nahlas vystoupit) už jsme byli svědky několikrát – ať už se jedná o roky 1917,1933 nebo 1946.

Vypíchnutí pár takových myšlenek, za které lidé jsou schopni lobovat a vedou ke zhoršení demokracie v naší zemi:

Myšlenka: Defenestrace všech politiků

Možný dopad: Nerespektování demokraticky zvolených zástupců, uzmutí moci na základě násilí, vytvoření základů anarchie a sklony k občanské válce.

Myšlenka: Většinový politický systém

Možný dopad: Arogance vlády při prosazování svého programu, neschopnost kompromisu, zastupování jen úzké skupiny obyvatel.

Myšlenka: Zákaz politických stran

Možný dopad: Formování politiků do hnutí a obecnějších názorových celků – tedy přejmenovaných politických stran.

Myšlenka: Vláda postavená jen z opravdových odborníků

Možný dopad:  Určování odborníků (=převzetí moci) úzkou skupinou lidí. Zvýšení prodeje akademických titulů (=vyšší míra korupce).

Ani jeden z návrhů nevede k řešení největšího problému české společnosti – přiznání spoluodpovědnosti za věci, které se dějí kolem nás.  „To my ne, to voni“ se pomalu stává (nad)národním heslem, pasivita a stěžování u piva pak národním sportem. Často (a rádi) se zříkáme odpovědnosti za stav současné politiky, ačkoliv jsme to právě my, kdo (stále stejné) politiky volí jako své zastupitele a tudíž nějak velký díl spoluzodpovědnosti je nevyvratitelný.

Jak z toho ven? Co může udělat každý z nás pro zlepšení politické a společenské kultury?

  1. Krok
  2. Prodělat změnu paradigmatu změny

    Tato slovní konstrukce znamená změnit způsob, jakým chápeme slovo změna. Či spíše nechápeme. Musíme se smířit s tím, že změna starého typu (dle klasické definice) není možná. V postupném vývoji událostí totiž neexistují žádné hranice, které jsou „před změnou“ a „za změnou“. Kdy už jsou věci jinak a kdy ještě ne. Jak s oblibou říká Hynek: „Češi si budou stěžovat, i kdyby leželi na hroudě zlata a holuby létali do huby.“ Změnu budeme chtít vždy, a to i v době, kdy změny proběhly – typickým příkladem – snížení platů poslanců. Proběhlo o 9% + zdanění náhrad. Jsme za změnou? Nejsme, lidé stále volají po snížení platů poslanců, mnozí o této úpravě ani neví. Změnu nelze chápat jako cíl (země bez korupce, spravedlivá společnost, …), pevný bod, do kterého směřujeme, ale jako proces, který je třeba neustále podporovat. V tomto procesu pak sledovat změny, které již proběhli, všímat si těch, kteří je prosadili a navrhovat změny, které proběhnout ještě můžou.

  3. Krok
  4. Prodělat změnu pojmu politika

    Václav Bělohradský už v historii mluvil o obtížnosti definice tohoto pojmu. Definoval bych čím nesmí být, jaká definice je nebezpečná – nesmí být něčím co vykonává a vytváří úzká skupina lidí „tam nahoře“. Naopak musí být chápána podobně jako pojem kultura, něco, co můžeme vytvářet každý. Čímž není myšleno, že tím skutečně bude, pouze tak bude chápána. Pokud vytvoříme odstup od klasického vnímání politiky jako tvorby moci „kravaťáků“, můžeme ji začít sami vnímat a sami začít tvořit – bude něčím, co bude součástí nás, nikoliv svinstvem, od kterého se budeme snažit distancovat a přenechávat (volně k rozebrání) těm nahoře. Nakonec ti méně líní a schopnější z nás už to dávno dělají – nejen, že dokázali prosadit hromadu smysluplných změn, ale začínají tvořit vlastní návrhy zákonů, které chtějí odprosit od všech zájmových skupin. K jejich schválení sice nemají legální prostředky, ovšem dokáží strhnout pozornost a tím tak legitimizovat a později legalizovat své jednání.*

  5. Krok
  6. Prodělat změnu způsobu výměny informací

    Možná někteří neminuli nedávnou studii o ideologické zabarvenosti amerických médiích. Vypíchnul bych větu: Pouze 2 procenta článků na všech webových stránkách obsahují více než dva úhly pohledy a celá polovina článků obsahuje u kontroverzních témat pouze jeden pohled.

    Jednoduchá cesta tedy je: Sledovat a číst různorodější média, čímž není myšleno masmédia (většina českých novin, absolutní většina zpravodajských portálů), které poskytují víceméně stejné (politicky zabarvené) informace, ale i těch, které jsou spíše undergroundem internetu (blogy aktuálně, blog Respektu, blisty, literarky, …). Číst názory, se kterými nesouhlasíme. Nesledovat pouze jedno televizní zpravodajství, ale porovnávat jejich rozdíly mezi sebou. Sdílet na sociálních sítích odkazy na zajímavé pohledy i na vážnější témata. Rozšířit pohled. Diskutovat mezi sebou (nejen na internetu, ale i v rodině, s kamarády a známými) a tím přispět k rozvoji občanské společnosti.

  7. Krok
  8. Prodělat změnu pasivity

    Prosadit změnu v demokracii je těžké, stojí to pot a krev. V klasickém pojetí demokracie má každý člověk stejný hlas, jeho možnosti ovlivnit dění, prosadit změnu, jsou značně omezené. Jeho hlas je jeden z milionu, proto prakticky nemá šanci nic ovlivnit. To často vede k frustraci lidí, opakování vět „stejně to nemá cenu“. Nejvyšší příčka svobody – demokracie – je právě tím, co obyvatelstvo paralyzuje, protože jejich hlas má tak malou váhu, že v mnohohlasu médií téměř zanikne. Není to jen lenost, co paralyzuje demokracii, ale i demokracie sama. Této frustrace z malosti a neslyšitelnosti je potřeba se zásadně zbavit.

    Prodělat změnu pasivitu znamená aktivizovat nejen sebe, ale strhnout celou společnost – založit nebo připojit se ke hnutí a šířit myšlenky, které považujeme za správné. A to nikoliv cestou diskusní, ale cestou veřejnou – protlačit se na internet, facebook, google+, do televize, získat fanoušky, strhnout dav. Funguje to?

    Možná někteří zaregistrovali nedávnou petici proti plánované cenzuře internetu a spousty e-mailů poslancům o nesmyslnosti zákona. Skutečně se tak stalo, že během 3 dnů petice a tlak veřejnosti dokázala ovlivnit rozhodnutí a poslanci se vyjádřili proti cenzuře. Hůře už to však dopadlo na Slovensku, kde tak aktivní nebyli a cenzura je na spadnutí.

  9. Krok
  10. Naučit se slušnosti a vzájemnému respektu

    Je jakýmsi morálním apelem, vycházející z křesťanské tradice, tedy porozumění druhému, s čímž souvisí i myšlenková otevřenost.

    Přečteme-li si jakoukoliv diskusi pod články, je plná vulgarit, urážek, disrespektu jiných názorů, útočení na autora a nadávek, kterých by si v parlamentu netroufl ani ten nejhorší z nejhorších. Často nejsme schopni pochopit a vnímat názory jiných, naopak základní zvyklost nám káže vyvracet názory jiných a prosazovat právě ty svoje. Křesťanský apel – naučme se naslouchat – není prázdná věta. Před každým napsáním příspěvku do diskuse je dobré se zamyslet, zda-li  jsme si něco odnesli z příspěvků ostatních a zda-li si oni odnesou něco z příspěvku našeho. Mezi základní vlastnosti smysluplné diskuse patří: Vyvarování se vulgarit, vykání (pokud vám diskutující sám nenabídne tykání) a útočení na výrok, nikoliv na autora.

  11. Krok
  12. Být pro něco, ne proti něčemu

    Je krokem, který politiku (resp. svět, společnost, …) buduje, nikoliv bourá. Vytvořit hnutí proti sloučení školy je jistě dobré, avšak živit dvě školy v situaci, kdy máme studentů pro školu jednu, působí trochu nesmyslně. Kdyby naopak v rámci diskuse vytvořilo alternativu, jak daný problém řešit, opět by nabylo smyslu. Odkládaní věku odchodu do důchodů je dalším typickým příkladem – všichni jsou proti, ale nikdo již neví, jak demografický vývoj řešit. Argument „Ať to vymyslí politici, od čeho je platíme?“ v moderní demokracii nemůže obstát. Hlavním úkolem moderní společností není „Jaký je stav věcí kolem nás?“, ale „Co s tím sakra budeme dělat?“

  13. Krok
  14. Mysleme spolu, nikoliv proti sobě

    Nejzásadnějším a nejpalčivějším problémem moderní společnosti je fenomén individualismu (neboli sobectví), který zoufale nevíme, jak vyřešit. Každý totiž lobujeme za své zájmy. V posledním čísle brněnského Metropolitanu se z ruky náměstka Roberta Kotziana (ODS) dočteme:

    „Mrzí mě postoj brněnské TOP 09, která ústy svého předsedy a člena Zastupitelstva města Brna Jaroslava Kacera s návrhem ministerstva financí na odebrání 900 milionů našemu městu souhlasí. Chvíli jsem si myslel, že žádný zastupitel s takovým omezením příjmů našeho města nemůže nikdy souhlasit. Mýlil jsem se.“

    Zájmy Roberta Kotziana končí s hranicemi města. Co je „za městem“ už je mimo jeho zastoupení, mimo jeho zájem. Že ve vesnici za Brnem nemají finanční prostředky na vybudování kanalizace už by zastupitele nemělo zajímat – důležité je, že Brno má svých 12 miliónů na vybudování předraženého „orloje“.

    Tyto hranice se pak postupně zmenšují – zastupitelé městské části lobují za její zájmy, domovní důvěrníci pak za zájmy domu a každý člověk za své zájmy. Pokud hranice jednotlivce končí právě s jeho osobou, pak nevidím jediný důvod, proč se nechovat korupčně a nekrást veřejné prostředky. Zájmy ostatních jsou přeci mimo zájem jednotlivce. Naším zájmem je pouze „náš malý svět“ (tedy já, dům, čtvrť, město, stát, …), co je za hranicemi tohoto světa už není podstatné. Právě stavění vlastních zájmů nad zájmy ostatních (všech) pokládá základ sobeckému, a tím nepřímo korupčnímu chování. Je třeba vyvázat se z těchto malých světů a zbourat hranice osobního prospěchu. Tento posun je tím, co tvoří naši společnost kultivovanou (soucitnou, nesobeckou, …).

    Z těchto sedmi základních bodů sice nepostavíme Demokracii 2.0 (viz paradigma změny), ale možná se ji postupně naučíme alespoň vylepšovat nebo chcete-li, verzovat.

    Časem tak možná zavdáme vzniku straně, která upraví stávající pokřivený volební systém a my ji budeme schopni zvolit. Nebo nebudeme?

    *Aktualizováno – zákony navržené NFPK právě projednávají jednotlivé sněmovní výbory a půjdou do PS

Kategorie: Bez kategorie | Odkaz