Ze spodu až na úplné dno

Následující dva příběhy, které budu vyprávět, jsou příběhy lidí z mého blízkého okolí. Jsou lidmi z masa a kostí, nikoliv modelovým příkladem, na kterém chci demonstrovat fenomén dluhových pastí.

Příběh první

Základní postavou v příběhu je Jarmila. Bratr Jarmily – Bedřich je v plném invalidním důchodu. Jeho žena – Milena – se dlouhodobě léčí v psychickém ústavu s maniodepresivní psychózou, což je také jeden ze zajímavých fenoménů poslední doby. I stalo se, že Bedřicha s Milenou oslovila na ulici firma, která pouze za vyslechnutí prezentace dá naší dvojici nové nože. Firma invalidní důchodce odveze přímo na pobočku firmy do luxusní restaurace, kde dostanou oběd a kávu a ti se již spokojení vracejí s novými hrnci značky Zëpfer, následuje indukční vařič, posilovací stroj (jak toto dokázali prodat?) a dalšími krámy v celkové hypoteční hodnotě 200 000Kč, však to znáte.

Bedřich (nepožívající žádný alkohol) následně těžce onemocní cirhózou jater a jeho psychický stav se rapidně zhorší. Je schopen jen velmi omezeného racionálního uvažování – ale stále není tak závažný, aby byl zbaven svéprávnosti. To začnou chodit první neuhrazené splátky. Do situace se vkládá Jarmila, která složitou zadluženou síť rozplétá a chce svému bratrovi pomoci, aby neskončil sám a nemocný pod mostem.

Jarmila oslovuje svého syna Hynka, který za této složité situace se snaží zprostředkovat prodej jejich vlastního bytu, splacení neuhrazených pohledávek, zakoupení bytu státního a cca 800 000Kč tak bude tvořit polštář, za který si Bedřich zaplatí soukromý domov s pečovatelskou službou. Služby takového domu stojí totiž obvykle 20 000Kč/měsíc, což jeho invalidní důchod není schopen pokrýt. Stát mu takovou péči není schopen zajistit – domovy důchodců jsou přeplněné a pro 55-letého invalidního důchodce prostě nezbývá místo.

Po roce průtahů a těžkého psychického vypětí všech sil se věc podaří – Hynek využije svých konexí a za relativně malou provizi RK a s pomocí rodiny vyřídí veškeré papírování kolem výměny bytu, stěhování a další náležitosti. Splatí většinu dluhů a Bedřichovi přistane na účtu oněch 800 000Kč. To přichází na scénu Milena, která (nezbavena finanční svéprávnosti*) vyřizuje kontokorent na 100 000Kč, za dalších 100 000Kč nakupuje nábytek z Ikea a také se do scény vloží vnuk – Dalibor. Daliborovou nejvyšší intelektuální výzvou sice stále je spočítání úhlopříčky ve čtverci, jeho život se skládá z nekonečné série párty a pitek – ale bez  nového auta (či spíše koberce, pračky, vysavače, počítače, …) si to sociální postavení v partě prostě nevybuduje. A tak z 800 000Kč se stane 400 během dalšího jediného roku.

Hynek s Jarmilou udělali fatální chybu – podmínkou pomoci Bedřichovi totiž nebyla nucená správa financí, pokud si je nedokáže spravovat sám. A jak říká sama Jarmila: Žijeme ve svobodné společnosti, nemůžeš nikomu nařídit, aby ti dal do správy své peníze.

Příběh druhý

Druhý příběh se pak týká Jarmiliny sestřenice – Vlasty. Vlasta, ač dokončila školu pouze se základním vzděláním, je dobrým člověkem, své dva syny vychovává s láskou a patřičnou péči. Rodina je to sic chudá, avšak běžné životní potřeby spolu s internetem, počítačem a důstojným ošacením je schopna zajistit.

Rodina Vlasty – tedy její matka, otec a dva bratři bydlí společně v jednom domě. Rodinu potká strašlivá ztráta – matka nadobro opustí tento svět. Otci rodiny, jež se dožil požehnaného věku 90 let, už (i psychické) zdraví také příliš neslouží. Bratři taktéž inteligencí příliš nehýří a po smrti matky se navíc začínají oddávat alkoholu. Bratři jezdí MHD bez jízdenky, začíná obvyklý kolotoč pohledávek a exekucí.

O této situace se dozvídá firma SWISS CAPITAL SE zastoupená Radanou Strakovou (obě jména zde neuvádím pro parádu) a předkládá třem dětem (kterým dům patří) smlouvu o prodeji domu za cenu 2 850 000Kč, vyrovnání všech dluhů a samozřejmě kompenzaci v podobě nového bytu. Tak se i stane, ovšem díky smlouvě podepsané třemi vlastníky už Vlasta peníze z prodeje nejspíše nikdy neuvidí, cituji ze smlouvy o prodeji „Kupní cenu kupující uhradila prodávajícím před podpisem této smlouvy, což účastníci stvrzují svým podpisem.“ O záměru společnosti svědčí i fakt, že dům se objevil v prodeji S-reality za 2 500 000Kč.

Jak z toho ven?

Ačkoliv jsem tak trochu doufal, že v roce 2011 už se s takovými příběhy setkat nelze  (nebo jen velmi výjimečně), bohužel opak je pravdou. I přes národní hrdiny jako Viktor Kožený, který nás naučil, že peníze se jen tak někomu prostě nedávají, i přes 10 let mediální masáže o finanční gramotnosti se lidé stále více zadlužují a stále více nejsou schopni splácet své dluhy. Bohužel se nejedná pouze o občany s nižší životní úrovní a nižším vzděláním, ale i lidi patřící spíše ke střední třídě.

Nápad není můj, ale mého kamaráda Jirky a zahrnuje zachování liberálních hodnot se současnou ochranou méně prozíravých jedinců. Tedy navrhuje zavést centrální registr dlužníkuů(de facto už existuje). Pokud občan žádá půjčku či hypotéku a zároveň je zadlužen nad určitou hranici (např. desetinásobku příjmu domácnosti), bude muset fyzicky navštívit úřad, na kterém sám podepíše uvědomění o takovém jednání a nebezpečí o dluhové pasti. Pokud by občan byl zadlužen např. padesátinásobkem příjmu domácnosti, následoval by rozhovor s psychologem (který mu ale zákonně nemůže nic nařídit). Nápad je to sic byrokratický, však funkční.

U druhého problému žádný nápad nemám. S takovou mírou neuvědomění už se zákony budou těžko vyrovnávat, ale přesto – máte nápad?

V jistých tématech se začínáme posouvat. V korupci již bych schválen nový zákon o veřejných zakázkách, který sice není dokonalý, ale znamená jistý posun, což nakonec potvrzuje i ředitel Transparency International David Ondračka. Pro vyvážení – ten samý David Ondračka však také konstatuje, že reálné dopady jsou vždy nejisté.

Matěj Hollan se také pustil do boje s Kalouskovou jedenáctkou a snaží se pohnout se žalostným stavem lidí psychicky závislých na výherních automatech. Boj už je to o poznání těžší – zatímco ve Vídni (městu intelektuálních kaváren) už provedli celoplošný zákaz, u nás se začínají objevovat alespoň první vlaštovky (hle – v době vydání tohoto blogpostu už jsme dotáhli Vídeň).

Možná je na čase začít právě s občanským sdružením lobujícím právě proti dluhovým pastem českých domácnosti. Co myslíte? A kdo s ním začne? Vy?

*tuto službu stát poskytuje, vyřízení trvá cca do jednoho roku a prochází klasickým soudním řízením. O finance občana se pak stará někdo blízký z rodiny, případně pak státní pracovník.

Kategorie: Bez kategorie | Odkaz