Neznáme cestu, část II.

Tato druhá část blogpostu Neznáme cestu, část II. navazuje na Neznáme cestu, část I.

Obžaloba pravice

Pravice nepočítá se sociálními a ekologickým aspekty. Jejím jediným cílem je zisk (nebo růst, chcete-li). Přitom je zcela nepopiratelné, že existují lidé, kteří zisk nevnímají ve smyslu ekonomickém, ale např. ve smyslu ochrany životního prostředí či ve smyslu udělat někomu radost. S tím se pravice dokáže těžce vyrovnat. Ačkoliv neumím popsat fenomén všeobecně, lze říci, že většina křesťanů jen těžko umí být zlí – víceméně všichni křesťané, se kterými jsem se kdy měl možnost seznámit, jsou a vždycky byli milí, vstřícní, nikomu nevyvraceli jejich názor pokud podkopával jejich víru, nebyli schopni nikoho urazit či podrazit, byli schopni domluvy a kompromisu a to i u lidí, kteří jim vyloženě neseděli. Z toho lze soudit, že náboženství má do jisté míry(!) dobrý dopad na celou společnost. Ale náboženství jako zboží by v trhu obstálo jen velmi těžko. Sociální přínos lze jen velmi nesnadno až vůbec ekonomicky vyčíslit. S něčím, co nelze ekonomicky kvantifikovat si pravice, obávám se, jen těžko poradí.
“Tak se zeptejte soudruhů zelených, proč mi nafta s aditivy ničí motor mého bmw”, pravil jeden z (bývalých) brněnských radních. Pravice staví liberálnost volby nad ekologii. Ekologie ruší myšlenku maximálního ekonomického zisku[1] (jak můžeme vidět např. v Číne) a do jisté míry jde na úkor svobodné volby a nedokáže se s ní srovnat. To nutně neznamená, že pravice jde přímo proti ekologii – naopak ekonomický růst ekologii podporuje. Ale jedná se spíše o (vedlější) důsledek, nikoliv o cíl jako takový.

Pravice (stejně jako levice) zjednodušuje problémy. Dává maximální liberálnost trhu s tím, že trh za nás vyřeší všechny problémy – nevyřeší. Výše dva zmíněné řešit neumí a je velkou otázkou, zda-li umí řešit i ty ekonomické. Finanční krize je tomu dobrým příkladem – bankovnictví v USA bylo velmi liberálně nastaveno, ale přesto selhalo. A díky globalizaci a extrémně propojené ekonomice všech zemí to mělo obrovský dopad na celý svět. Tea party volá po ještě větší liberalizaci, protože tento kapitalismus nebyl ten pravý kapitalismus, my potřebujeme ještě větší míru ekonomické svobody a pak teprve to bude fungovat.
Tuto rétoriku považuji za velmi nebezpečnou, protože zásadně připomíná tu socialistickou minulého století – teď to ještě nefunguje, protože žijeme v socialismu. Až přijde pravý komunismus, bude to fungovat – ale nyní ještě ne, nyní ještě má právo selhat.
Krize přichází zcela nezávisle na tom, zda-li je stát spíše napravo či nalevo a krize z nadvýroby je tomu typickým příkladem. Pravice nepočítá s odpovědností za společnost, jedinec odpovídá sám za sebe a dopad na ostatní není až tolik podstatný. Staví osobní či ekonomickou svobodu nad společenskou a globální zodpovědnost.

Pravice nemá řešení na uzavřenou svobodu. Izajach Berlin rozděluje svobodu na negativní, tedy od nečeho – svoboda vyznání, svoboda projevu a pozitivní, tedy k něčemu – mít možnost rozhodovat stejnou vahou jako ostatní, mít svobodnou volbu se rozhodnout zda-li se něčemu naučím, ale ve smyslu mít k tomu prostředky. Pravice ví jak na negativní svobodu, ale pozitivní zastírá, jako by vůbec neexistovala. Pozitivní svoboda je totiž ta pravá svoboda, ta negativní se nepočítá, jakoby byla vymyšlena jen na zmatení tohoto pojmu. Levice naopak staví negativní svobodu na úkor té pozitivní. Ani jedna ze stran není schopna se s pojmem svoboda vyrovnat a správně ho zadefinovat.

Pravice je liberálně totalitní. Tento oxymoron má svůj hluboký význam – pravice vznáší imperativ na možnost výběru. Ale už neexistuje možnost vybrat si nějakou neliberální možnost. Já si můžu vybrat, ale pouze ze specifického okruhu věcí, pouze z jakéhosi balíčku. To mimo balíček není liberální a tudíž si to vybrat nemůžu, protože to nespadá do pravicového pojetí. I když si vybrat můžu, možnosti nejsou rovnocenné. Pravice výrazně tlačí na to, vybrat si právě tuto možnost. Vytváří jakousi atmosféru strachu. Nebudeš studovat? Budeš mít horší práci. Nebudeš úspěšný? Budeš mít méně peněz. Nechceš, aby tě v práci kontrolovali kamery? Nevadí, vše vyřeší trh – běž jinam. Ale už neexistuje zaměstnání, kde tato kontrola není, tedy možnost sice existuje, ale pouze v teoretickém pojetí. Pravice vytváří silný tlak na sebeoptimalizaci jedince pro trh, kdo se neoptimalizuje, logicky nemůže mít takové výhody, jako ten optimalizovaný. Jedinec je tu pro trh, ne trh pro jedince. Jedinec má sice možnost volby, ale jen blbec by si vybral jinou, než právě tu jednu.

K tomu mne napadá ještě jedna poznámka – je obecně známo, že peníze přinášejí moc. Na to máme obrovské množství příkladů, od Martina Romana, přes volby – Věci Veřejné by bez peněz na propagaci v podstatě neměli šanci na úspěch, po ropné magnáty, postavení států – jakou moc mají např. Spojené arabské emiráty proti Nigéru? Pravice diverzifikuje příjmy, extrémně úspěšným je schopna poskytnout extrémně vysoké příjmy. Ale pakliže peníze(příjmy) přínášejí v ruku v ruce i moc, znamená to, že někdo (jednatel firmy) má moc vyšší a někdo (uklízečka) moc nižší, a to až téměř nesrovnatelně. To bortí princip demokracie jako takové. Co znamená demokracie? Znamená to mít možnost rozhodovat stejným hlasem, mít stejné právo na ovlivnění dění. Dokud budou existovat finanční rozdíly, resp. dokud si moc budeme schopni koupit, v ničem jako demokracii z principu žít nemůžeme. Naopak velmi úzké skupiny mocných budou mít zásadní vliv na náš život a dnes dokonce již mají – pokud úzká skupina finančníků v USA je zásadním způsobem schopna ovlivnit náš život v Evropě, znamená to, že nad něčím ztrácíme moc rozhodovat a demokracie se vyprazdňuje. Napadá mě protiargument – ale úspěšný si přece peníze (ergo moc) zaslouží, protože si je sám vypracoval. O tom lze vést spory, ale i přesto má velká míra moci pro jednotlivce katastrofické důsledky – Hitler svým řečnictvím zaznamenal úspěch, který si zasloužil. Dopady této zásluhy již známe.

Pravice (i levice, ale v jiné formě) pokřivuje zákon nabídky a poptávky. Aldous Huxley má takový krásný citát: “Dostanou jen to, co chtějí a chtějí jen to, co mohou dostat.” Na to nedokáže ani jedna z ideologií reagovat. Jedná se totiž o uzavřený cyklus, hada, který se žere vlastní ocas. Teprve až odstup od ideologie a pohled na situaci z venku nám umožní vidět, že lidé si vybírají z možností, které jim servíruje ideologie a ideologie jim servíruje jen ty možnosti, které si sami vybírají. Například nakupuji v supermarketu a tam si můžu koupit cokoliv z obrovského výběru různého zboží. Ale můžu nakoupit jen v tom supermarketu. Když jsem byl malý, stál mi před domem obchod s přiznačným názvem “budka”. Pravice mi nedává možnost vybrat si budku, protože budka je ekonomicky neudržitelná. Můžu si vybrat, ale jen v rámci supermarketu.

Levice je často kritizována za to, že je populistická. Ale pravice je populistická úplně stejně, ba ještě více. Populismus vyhrává volby. Jiří Paroubek slíbil už nevím jaké všelijaké nesmysly a jeho populismus byl natolik průzračný, že za to snášel zaslouženou kritiku. Pravice je však mnohem nebezpečnější, protože přináší populismus, který tak očividný není. Je mnohem lepším a fundovanějším populistou, než levice. Státní dluh je tomu typickým příkladem – je očividné, že problém je extrémně komplikovaný a že v globalizovaném světě neplatí teze, že snížení státního dluhu přinese lepší budoucnost. Naopak státní dluh je položka zapojená do velice široké a komplikovaně propojené struktury investic, ekonomiky, exportu, je napojen (a tudíž je závislý) na ostatní státy, nikdo si nedokáže představit, komu se dluží, splacení dluhu je v nejbližších 100 letech nereálné a pokud přijde další ekonomická stagnace, je i vyrovnaný rozpočet se zachováním demokracie velmi obtížně představitelný. Česká republika má jen omezené možnosti jak se státním dluhem pracovat a přesto na této rétorice vyhrála pravice volby – dokázala ji totiž zjednodušit natolik, že byla pochopitelná pro každého a tak jednoduchý princip jako “Doma taky nežijete na dluh, stát taky nemůže” pochopila i poslední babička na vsi. Ve skutečnosti tato rétorika není o moc méně populistická, než ta Paroubkova – pouze se tváří inteligentním dojmem.

Na komunismus se často opakuje takový krásný citát – “Za komunismu jsme se měli všichni stejně. Stejně špatně.” Teorie(!) komunismu nezná pojmy jako je luxus, má daleko od pojmu prosperita či přebytek. Ale také nezná pojmy jako je chudoba či bída. S tím pravice příliš nepočítá, pravice takové pojmy zná a naopak je podporuje – nezaplatíš, nemáš. USA je krásný demonstrativní příklad, kde jsou peníze považovány za vyšší hodnotu než lidský život – nezemřete doslova na ulici, ale protože si nemůžete dovolit platit zdravotní pojištění, víceméně to znamená, že zemřete v nemocnici, protože na léčbu nemáte dostatečné prostředky. Ekonomové dokonce už začali vyčíslovat hodnotu jednoho lidského života. Sice to stále neznamená, že si někoho můžete za peníze koupit jako otroka, ale je to již jistý posun k jakémusi vnímání lidského života jako věci, kterou můžeme koupit či prodat. A když bychom o něj náhodou přišli, není to taková ztráta, protože si můžeme kdykoliv koupit další. Tomu je zase dobrým příkladem “známé” brutální povraždení psů husky v Kanadě, protože nejen že negenerovali zisk, ale naopak byli proděleční. Brutální způsob byl zvolen i proto, že je nejlevnější – ale to přece káže konkurence. Nemůžeme přece uspět na trhu, pokud budeme něco dělat draze, a proto musíme jít až na samotné limity existence – a to nejen existence firmy, ale i existence živého.

Na Číně a Dnu D je to krásně vidět – to nemůžete vyrábět u nás, to je drahé, tato investice se nevrátí. Všichni vyrábí v Číně, tam teprve to bude výdělečné. Ale životní podmínky čínských dělníků do toho nemůžeme zatahovat, to je jiný problém, nepodstatný pro naši věc. Čína představuje zvýšení naší “kvality” života na úkor kvality života někoho jiného. Abychom měli prosperující firmu, musíme přinést oběti a tím se otevírá příští téma – korupce.

[1] Tím nechci říci, že pravice ruší myšlenku ekologie. Naopak do určité míry ji přímo podporuje ekonomickým růstem – ale jen do určité míry.

Kategorie: Bez kategorie | Odkaz